V Bhútánu měří štěstí jinak
Západní civilizace mohou pro svůj další rozvoj hledat inspiraci v Asii
Malé je krásné, tvrdil již před čtyřiceti lety britský ekonom německého původu E. F. Schumacher. Není třeba být posedlý kvantitativním růstem a velikostí. Příroda miluje rozmanitost. Diverzifikuje a podobně by se měla chovat i lidská společnost.
Vezměme si jako příklad závislost na fosilních palivech, která pokrývají asi 85 procent celosvětové spotřeby energie. Podle britského fyzika Jamese Lovelocka je tak světové společenství v podobné situaci jako narkoman závislý na heroinu. Bude-li pokračovat, zemře. Přestane-li drogu užívat ze dne na den, zabije ho to také. Má jen jednu šanci: postupně a ne bezbolestně odvykat.
Kudy ven ze závislosti
V podobné situaci jsme i my. Představme si jen jeden týden, měsíc či rok bez používání fosilních paliv! Civilizaci to, obrazně řečeno, zabije, a to zejména ve vyspělých zemích.
Inspirace, že je možné žít i jinak, že „malé je krásné“, občas přichází z míst, o nichž sotva tušíme, že existují. Všechno na světě nevymysleli jen velikáni západní vědy a kultury. Svět je mnohem pestřejší, tradiční znalosti a dovednosti domoro- dých (dříve bychom řekli primitivních) kultur jsou překvapivě bohaté a inspirativní. Jedním z takových míst je Bhútánské království.
Bhútán je velmi hornatá země, sevřená mezi Indií a Čínou. Velikostí je srovnatelná se Slovenskem, počet obyvatel však jen lehce převyšuje 700 tisíc. Do začátku 60. let byla země uzavřená okolnímu světu. Neměla vlastní měnu, telefonní spojení, školy, nemocnice, vlastní poštu a samozřejmě ani žádné turisty. Teprve na přelomu 21. století povolil král televizi a internet. Toto zpoždění má jednu nespornou výhodu – lidé zatím žijí spolu, nikoliv vedle sebe. Ten samý král Jigme Singye Wangchuck se v roce 2006 vzdal dobrovolně moci a od roku 2008 je Bhútán konstituční monarchií (králem je jeho syn Jigme Khesar Namgyel Wangchuck).
Je to stále velmi chudá země, která potřebuje pomoc zejména v oblasti vzdělávání a lékařské péče. Ale má také co nabíd- nout, a to nejen turistům. Od roku 1972 Bhútánské královstvíměří svůj rozvoj podle tzv. hrubého národního štěstí. Klasičtí ekonomové se možná ohradí, že měřit něco tak subjektivního jako štěstí prostě nejde. Je to jakýsi extrémní protipól k našemu hrubému domácímu produktu. Ten měří velmi dobře ekonomickou výkonnost, ale jako ukazatel kvality života je značně zavádějící.
Učme se od sebe navzájem
Bhútán se otevírá světu a učí se využívat příležitostí globalizace i čelit jejím rizikům. Dychtí po západních informacích a vzdělanosti. Kolega z Kanady měl kouzelný postřeh: „Jestli nedokážete dobře učit v Bhútánu, nedělejte to vůbec. Protože nikde jinde na světě nenajdete tak pozorné a vděčné studenty.“
Na druhou stranu, z izolované a svérázné kultury může vzejít něco inspirativního pro západní svět a nemusí to být jen koncept hrubého národního štěstí. Křesťanství se také nezrodilo v centru římské říše, ale kdesi na její východní periferii. A za pár století mělo zásadní podíl na vytváření nové, západní civilizace. Bhútán je dnes na okraji světového dění. Ale za nějaký čas, kdo ví?