Poněkud smutná Victoria

Jubilejní článek Lidových novin k 396. výročí bitvy na Bílé hoře (Victoria v celé české zemi, LN 8. 11.) je zajímavým příspěvkem do nikdy nekončícího seriálu oslav „našich slavných porážek“. Jeho autor prof. Pavel Kalina je znalcem barokního sochařství, nyní se však pustil do hodnocení evropských dějin 17. století očima oslněnýma krásou barokního umění. V zásadě neřekl nic nového, neboť stejné výhrady k poraženému stavovskému povstání (1618 až 1620) zformuloval už před 160 lety konzervativní historik V. V. Tomek, když se distancoval od Palackého pojetí dějin a přizpůsobil se ideologii Bachova absolutismu. V duchu nekritické oslavy civilizační mise Habsburků se už tehdy stali úhlavními nepřáteli pořádku ve střední Evropě nekatoličtí kacíři, neposlušní stavové a turečtí pohané a právě jejich rozvratné činnosti údajně zabránila Bílá hora.

Kalina zvolil poněkud lacinou cestu k odmítnutí odlišných hodnotících soudů tím, že je označil za mýty. Složitou evropskou scénu zjednodušil na vztah propagandy a reálné politiky, navíc do výkladu vnesl nejen interpretační, ale i faktografické chyby (mohl si alespoň ověřit, kdy začalo povstání pražskou defenestrací). Závažnější je, že podal zcela zkreslený výklad mocenských poměrů v Evropě v době třicetileté války. Daleko nejdůležitější je však jeho naprosto chybný pokus „modelovat krátkodobý vývoj“českých zemí, kdyby snad nedošlo k očistné bělohorské lázni. Představa vazalství Čech v tehdy právě oslabené Osmanské říši se zcela vymyká dobové realitě.

Z dnešního hlediska je to vše mrtvá minulost. Živé, protože skutečně srovnatelné jsou důsledky Bílé hory. Pokud bychom pokládali za vítězství následný rozvrat země, hromadné popravy, vyhánění všech lidí odlišného smýšlení z vlasti, ničivé konfiskace a obrovské kořistnictví vítězů v roce 1620, pak bychom logicky museli prohlásit za vítězství také analogické události z let 1938/39 a 1948. Neboť i tehdy by šlo „jen“o propagandu a reálnou politiku, v níž byli naši předkové pouhými „pěšáky na šachovnici celoevropské politiky“. JAROSLAV PÁNEK

Pokud bychom pokládali za vítězství rozvrat země po Bílé hoře, pak bychom museli prohlásit za vítězství také události z let 1938/39