EU je dnes nejslabší za padesát let

Profesor v 90. letech působil na vysokých pozicích v Evropské unii, dnes je ale k jejímu vývoji kritický

Arsene Verny při jednáních o přistoupení Česka a dalších států řídil tým odborníků při Evropské komisi. Dohlížel na to, jak státy přijímají evropské normy do svých právních řádů. „Šlo o daleko víc než jen plnění asociační dohody a převzetí kompletního právního řádu EU. Evropská komise i česká vláda skrze nás prosazovaly své zájmy. A ty zájmy byly velmi konkrétní. Bylo namáhavé, aby člověk uspokojil obě strany, udržel rovnováhu a byl vnímán jako osoba, která nikomu nepatří,“vzpomíná profesor Verny.

LN Čeho se ten nátlak při přijímání evropských norem týkal?

Šlo o to, jakým tempem měla být ta která část evropského práva včleněna do národních právních systémů přistupujících států. Velmi jasně jsme lobbistické tlaky cítili v oblasti farmaceutického, potravinářského, těžkého průmyslu či petrochemie. Německo a Francie tlačily na to, aby byly některé evropské normy vtěleny do českého práva co nejdříve, aby z toho jejich firmy mohly profitovat.

My jsme doufali, že visegrádská čtyřka bude nástrojem jisté opozice. Třeba když přistupovaly Finsko, Švédsko a Rakousko (v roce 1995 – pozn. red.), tak se státy dopředu dohodly, co z evropského práva nepřevezmou a jaká chtějí přechodná období pro určité oblasti. A všechno prošlo, protože působily jako blok. A EU si nemohla dovolit zablokovat „rozšíření na sever“. Visegrádu se ale nic podobného nepovedlo.

LN Myslíte si, že integrační proces střední a východní Evropy proběhl úspěšně nejen z ekonomického hlediska, ale také společensky a ideologicky?

To zajisté ne. V době přístupu i v letech po něm bylo jasné, že na straně EU šlo i o strategické a geopolitické důvody. Roli hrála také bezpečnostní politika USA a NATO. A na straně naší, to je nutno říci na rovinu, se jednalo o ekonomické zájmy – o nové trhy. Tak vzniklo vnímání, že se nám otevírají obrovské obchodní možnosti. Bohužel se však také ukázalo, že je díky tomu možné nesmírně zbohatnout na prodeji všeho možného v této zemi. Takže se prodalo vše – banky i klíčový průmysl. Tyto síly, tato takzvaná nová finanční šlechta v Česku měla vždy silnou lobby.

LN Uměl byste srovnat životaschopnost EU v devadesátých letech a dnes? Jde vůbec ještě o společenství?

Když se na začátku 90. let připravovala Maastrichtská smlouva, bylo cítit nadšení pro budoucnost, vznikla nová institucionální struktura a diskutovalo se o evropské ústavě. Také já jsem to vnímal jako vstup do nové evropské identity a začátek dlouhé cesty ke sjednocené Evropě.

A vzpomínám si přesně na ten den, kdy jsme se dozvěděli, že neprošla Ústava pro Evropu (v květnu 2005 proti ní v referendu hlasovali Francouzi – pozn. red.). Ta chvíle byla jasným projevením nesouhlasu lidí, pro něž to ale všechno původně mělo být. Bylo patrné, že se stane v EU skoro nemož- né získat zpět důvěru tak rychle, aby bylo možné v Lisabonské smlouvě dospět k nějaké zásadní nápravě. A tak tomu je vlastně dodnes. Lisabonská smlouva je tedy z institucionálního hlediska jen drobné napravování a místo sjednocování se soudržnost EU nyní spíše rozkládá kvůli aktuální imigrační politice.

LN Jak to myslíte?

Současná bezpečnostní a imigrační politika budí tolik kontroverzí, že dnes lze úspěšně prosazovat jen krizovou politiku, a nikoliv koncepční změny. Podívejte na vztah mezi Německem a Tureckem, kde se po nepodařené revoluci přehlíží například odstraňování desítek tisíc lidí ze státní správy a soudnictví nebo konfiskace majetku. Tedy znaky totality, které přehlížet nelze, pokud jste myšlením Evropan. A přesto se německá vláda usilovně snaží, aby nevznikla žádná trhlina ve vztazích. A poté jen o pár kilometrů jižněji rakouský ministr zahraničí prohlásí, že Turecko se nikdy nemůže stát členem EU. Jak má tedy fungovat evropská politika, která v takovýchto základních věcech vyžaduje jediný hlas?

LN Dokážete si představit, že by Francie a Německo měly společnou zahraniční politiku?

To si dovedu představit pouze v situaci nejvyšší nouze. Jako nejzazší možnost například ve válečném stavu, což ale už není sjednocená Evropa. To je již pak spíše krizové řízení.

LN Zmínil jste aktuální migrační krizi i znepokojivé věci v Turecku. Současně zuří válka v Sýrii, která destabilizuje celý region. Je EU připravena na politicky těžkou dobu?

EU je dnes nejslabší od 60. let, kdy Francouzi praktikovali politiku „prázdné židle“. Od té doby však již tak křehká nikdy nebyla. Soudržnost a ztotožnění se s EU je víceméně vidět jen v evropských institucích, kde se řadě lidí dobře daří, a je tedy jejich vitálním zájmem, aby ten aparát byl zachován.

Ale to neznamená, že národy, které reprezentují, sdílejí evropskou politiku. Absolutně ne – bylo to vidět nyní na příkladu obchodní smlouvy s Kanadou. Stačil jeden lokální parlament a celý obrovský mechanismus se zastavil.

LN Naznačil jste, že nepřijetí Ústavy pro Evropu bylo opravdu zásadním zlomem k horšímu. Je druhým takovým zlomem britské referendum o vystoupení?

Brexit zajisté ranou je, zvláště proto, že o Británii se léta bojovalo. Existoval zvláštní tým evropských institucí, který sjednával přes osm let podmínky, aby laskavě přistoupila, a tím se ucelil kontinent. Británie nikdy netajila, že členství vidí absolutně pragmaticky a přijímá ho pouze v tom, co je pro ni výhodné a ve všem ostatním nikoliv. A tento přístup doposud nikomu nevadil.

Odlomení Británie ukazuje, že ani těch třicet let nestačilo, aby vznikla evropská solidarita, a že nakonec zvítězili ti, kteří strašili bubákem imigrantů a zneužívání sociálních systémů. Není to ale trhlina jen z ideového hlediska, ale rovněž z pohledu finančních trhů. Už nyní se vede boj o to, kde

LN Francouzi a Nizozemci odmítli Ústavu pro Evropu, Irové Lisabonskou smlouvu a Britové teď EU jako takovou. Co dělá Unie špatně, že se s ní občané takovým způsobem neztotožňují?

Dle mého názoru nastala jedna klíčová chyba. Největší výhled na úspěch a přijetí evropskými národyměla vize EU bývalého předsedy Evropské komise Jacquesa Delorse ze druhé poloviny 80. let. On propagoval jako jedinou možnou cestu takzvanou Evropu regionů. Centralismus považoval pouze za přechodný model a po jistém sjednocení národních zájmů měl postupně opět zanikat a předávat kompetence a rozhodování regionům.

Ale stal se pravý opak. Vznikly evropské instituce s obrovskými pravomocemi, v nichž pracují desítky tisíc úředníků, a centrální normotvorba je na vrcholu. Tím se samozřejmě odcizily od obyvatel. EU je vnímána jako „ten Brusel“, což je pro ni úplně nejhorší možná vizitka. Jen se podívejte, jak to město vypadá, ty honosné paláce, v nichž evropské instituce sídlí, to přece nemá s reprezentací lidu nic společného.