Bojuju, a tedy ještě jsem
Vyrovnat se s tím, co život přináší a čas bere,
v knize nesou jména Patrik a Lukáš, obecně tu platí, že některá jména jsou Boučkovou románově změněna, některá jsou skutečná, některá autorka scukla na „autentickou“iniciálu – se po delší době stahují k rodině, kterou před lety brutálně vycucli a opustili. Ale manželé Boučkovi se nájezdům ztracených a zatracených dospělých synů a jejich dívek brá-
ní – tedy zejména Tereza, zatímco Marek (autorčin manžel se ve skutečnosti jmenuje Jiří) je měkčí, smířlivější. Autorka, respektive správnější je říkat vypravěčka, neboť běží o román, jakkoliv prosycený ověřitelnými reáliemi, se již nechce nechat vtáhnout do vysilujícího potýkání se s živly nerespektujícími hranice soukromí, majetku, ochoty po- moci. Patrik a Lukáš berou a sají, co to jde a co se dá; hlavně když to nic nestojí, zejména námahu a soustavnou práci. Existence Patrika a Lukáše je zoufalá, bezperspektivní a ani zplození potomka a otcovství u nich na tomhle přístupu nic nemění.
Za základní téma svazku Život je nádherný lze označit odliv životních sil, jemuž je vystavena vy- pravěčka. Pozoruje jej jednak na sobě samé, na tom, kolik ještě vydrží, kolik sil je schopna a ochotna do čeho investovat, jakou má a nemá psychickou a fyzickou odolnost; jednak odliv pozoruje a zažívá u druhých a s druhými, především a zejména se svou maminkou, u níž rychle progreduje Alzheimerova choroba. Vypravěčka se nachází v sendvičové konstelaci, kdy z jedné strany si vyžaduje pozornost její vlastní rodina a domov, neboť manžel se provozu zúčastňuje jen zcela nezbytně, pouze tolik, aby nic neošidil v práci a nepřišly zkrátka jeho záliby, z druhé strany vypravěčku tlačí matčin stav. Matka na rozdíl od vypravěčky žije v Praze, z bytu ve čtvrti Smíchov se stará paní odmítá hnout, a vypravěččini sourozenci bydlí v zahraničí. Takže přejezdy sem a tam, telefonáty, zařizovačky, nervy, co maminka, ztrácející paměť, zase vyvede.
Nikoliv o blbostech
Život je nádherný nemá ten drajv a tu štiplavost, co Rok kohouta; drajv vyvěrající ze šoku, ze zásahu explodující živelnosti. Když se v novince po několika desítkách tiskových stran trošku utlumí „nájezdy“nevlastních romských potomků, autorka od příběhu přechází k více registrujícímu, téměř deníkovému zaznamenávání. Při tomto „deníkaření“se románovost a narace přece jen zplošťují a některé autorčiny doslovující či umanuté komentáře by nebylo od věci vyškrtnout v zájmu zachování jisté kvality vyjadřování a uvažování. (Naprosto zbytná a nevýmluvná je třeba poznámka, že „o trvalé vytetování reklamy na čelo projevilo zájem 263 Čechů, to je o 21 víc než těch, kteří kdysi měli odvahu být v patnáctimilionovém Československu signatáři Charty 77“. Skutečnost: první várka podpisů na přelomu let 1976/77 skutečně činila 242 podpisů, ale celkově CH-77 signovaly necelé dva tisíce občanů).
Výhrady vůči tomu či onomu, co Tereza Boučková napíše, jak to formuluje, vyplývají z osobního nastavení a vnímání, ale alespoň u mě nezatlačují vklad vložený do knihy Život je nádherný, její grunt a klad, jímž je setrvalá a poctivá snaha neúhybně se vyrovnat s tím, co život přináší a čas bere. Boučková byla co do prozaického výrazu větší experimentátorkou v době svého mládí, než je nyní, v době zralosti. Teď je velmi čitelná a čtivá, aniž by publiku podlézala nebo se předváděla, co všechno prožívá.
V závěrečných několika desítkách stránek Život je nádherný nabírá opět na tempu a graduje. Vypravěčka se vůči vyžírkovským Patrikovi a Lukášovi již naprosto vymezuje, říká „dost!“. Komunikace s maminkou je den ode dne složitější. Přítelem maminky kdysi byl V., tedy Václav Havel, který na konci toho mezivánočního údobí umírá a není úplně zřejmé, nakolik to maminka vnímá, nakolik to její děravějící mysl zachytává. Havlovou smrtí něco končí nejen ve společnosti, ale i ve vypravěččině životě – už proto, že exprezidenta osobně znala v době disidentství. Terezu to všechno hodně bolí, avšak má to cenu. Život je nádherný.
Tereza Boučková: Život je nádherný