Bloudění v Thomasi Mannovi
Divadelní verzi slavného románu Kouzelný vrch od nobelisty Thomase Manna nabídla jako první premiéru sezony brněnská Reduta. Adaptace této literární klasiky se ovšem ukázala pro její autorku i režisérku Barbaru Herz příliš velkým soustem. A zalkl se vlastně celý inscenační tým.
Troufnout si na nedramatickou sedmisetstránkovou prózu, kterou prorůstá nespočet linií a motivů stejně jako filozofické úvahy či disputace hlavních hrdinů, vyžaduje jistě velkou odvahu. Román Kouzelný vrch se odehrává v plicním sanatoriu Berghof, kam přijíždí hlavní hrdina Hans Castorp na návštěvu. Mezi nemocnými tuberkulózou pak zůstává mladý naivní inženýr už jako pacient dlouhých sedm let, izolovaný od okolního světa. Zato je Hans neustále konfrontován se všudypřítomnou nemocí, smrtí a posléze také s láskou. Do toho všeho se probírají témata, jako je politika, vztah mezi věčností a smrtí či blížící se válka.
Barbara Herz jako by v dramatizaci chtěla pochytat vše výše zmíněné. Výsledkem je však divácky nepřehledná a nestravitelná směs, kdy vám vrtá hlavou, o čem a proč to vůbec hrají. Vše se slévá do marného zápasu převyprávět román a ještě jej divadelně ozvláštnit – Barbara Herz inscenaci stylizovala do polohy groteskního hororu. V neutěšeném prostředí léčebny jsou vlastně všichni přítomní dlouhodobým pobytem decimováni do bizarních otupělých figurek. Celé toto panoptikum je však ponejvíce záminkou pouze k hereckému pitvoření, přehrávání a prázdnému deklamování filozofických pravd.
A režie experimentuje s předlohou ještě pomocí neústrojných jevištních fines. Opravdu zbytečná je tady hra s reálným časem, kdy při měření teploty inscenace na dlouhých sedm minut oněmí. Jindy působí nepatřičně rozehrávání děje na schody sálu. Nebo ponejvíce ornamentální řešení, kdy dva ideoví protivníci Settembrini (Martin Siničák) a Naphta (Dušan Hřebíček) sedí s publikem v první řadě, odkud děj komentují či do něj vstupují. Zcela zvláštní kapitolou je nedotažená snaha režie inscenovat horečnaté vize hlavního hrdiny.
Čas, který v sanatoriu prakticky neplyne, se zhroutí také v inscenaci samotné. Nekonečnou devadesátiminutovou první část po přestávce nezachrání ani zhruba poloviční metráž. Inscenace je vlekle umluvená, o její oživení či pomyslné scelení se nepostará ani výtvarné řešení. Jako by si tady každý šel bůhvíkam svou cestou, ať už je řeč o scéně Lucie Labajové, nebo kostýmech Kateřiny Marai. Malé židličky či nemocniční matrace prostírané jako stůl, nezvyklé materiály i střihy některých oblečků tady nepovyšují zamýšlenou grotesknost, ale vlastně nechtěně karikují práci zmíněných divadelnic.
Nejproblematičtější kapitolou vedle režie je v této inscenaci herectví, které hraničí s křečovitým přehráváním. Jindy se zdá, že herci onomu konceptu neúměrného zveličování, jakémusi fantaskně strašidelnému odéru, nevěří. Je to případ obou jmenovaných herců Siničáka a Hřebíčka, kdy z jejich figur vyvstávají toliko ploské mudrující typy bláznů. Dámská šatna je odsouzená k jakémusi chorobopisnému statování a prazvláštním pózám. Bohužel ani talentovaný Ondřej Kraus (vinou scénáře a vedení) nesklenul u svého Hanse Castorpa onen oblouk přecitlivělého mladého muže, který se programově vymkl životu a který ke konci prohlédne a zmoudří.
Brněnská inscenace Kouzelného vrchu měla jistě velké ambice stát se intelektuální, režijně zanícenou a divácky přístupnou záležitostí. Zbortila se však na mnoho popsaných způsobů sama do sebe a diváka si nepřitáhne.
Thomas Mann: Kouzelný vrch