Ruský Lukostřelec ví, která bije
Minulý týden, 7. listopadu, shodou okolností (?) na výročí VŘSR, tedy na výročí bolševické revoluce, byla vydána tisková zpráva a zaslána i autorovi tohoto textu. Stojí v ní mimo jiné: „Ve čtvrtek 3. listopadu 2016 byli na slavnostním večeru v pražském Obecním domě vyhlášeni vítězové prvního ročníku soutěže Stříbrný Lukostřelec – ČR, jejímž cílem je představit a podpořit projekty, které napomáhají rozvoji česko-ruských vzájemných vztahů. Cena Stříbrný Lukostřelec byla v Rusku zřízena v roce 1997 a zúčastnilo se jí dosud více než 4000 projektů. Prvnímu ročníku ocenění Stříbrný Lukostřelec – ČR udělil záštitu prezident České republiky Miloš Zeman.“
Zpráva též uvádí, že v oboru Mediální komunikace si Stříbrného Lukostřelce odnesla spisovatelka Lenka Procházková za článek Živé duše, publikovaný na portálu Inosmi.ru. (Nebo že v kategorii Sport sošku získal Royal Golf Club Mariánské Lázně za „získávání zájmu ruských turistů o golf“.) „Oceněný text jsem původně psala pro české čtenáře. Chtěla jsem tou reportážní črtou z mého nedávného putování po ruských městech aspoň trochu narušit obraz vytvářený o ruské společnosti českým mainstreamem. Od mládí zastávám krédo, že hlavním úkolem spisovatele je podávat svědectví o době, ve které JOSEF CHUCHMA žije. (...) Srdečně děkuji za ocenění mého textu, za jeho překlad do ruštiny a za tuto krásnou sošku, která se stane ozdobou a strážcem mého psacího stolu,“cituje zmíněná tisková zpráva Lenku Procházkovou při přebírání Stříbrného Lukostřelce.
Chtěl jsem Živé duše Procházkové přečíst (název zřejmě odkazuje na Gogolovy Mrtvé duše, a chce nejspíš sdělit, že tohle má být obraz Ruska skutečného; obraz, v němž nebudou žádní vykazovači „mrtvých duší“). Česky jsem text našel na serveru www.nwoo.org čili New World Opposition Organization (nový světový organizovaný odboj), kte- rý sám stojí za samostatný sloupek, a ten zde přijde na řadu příští týden, neboť literatura v něm má své – poněkud „prorocky“zvláštní – místo.
Text Lenky Procházkové je v podstatě selankovitá reportáž z cesty po ruském státě, kdy spisovatelka přistupuje k navštívené zemi se základní sympatií vůči jejímu současnému vedení. Například vlaky tam jezdí na minutu přesně, tam je pořádek, ne jako v Německu, nechá promluvit ruského člověka. Vypráví též třeba, jak viděla velkou řeku Volhu, setkala se s lidmi, z nichž někteří mají rádi českou kulturu a literaturu vůbec, někteří se bojí rozpoutání nové války, kterou proti jejich vlasti chystá podlý západní svět. Společně pojedli, popili, pohovořili. „... mladík se ptá, jestli vnímám současné Rusko jako nebezpečného agresora. V souladu se svým svědomím odpovídám, že ne a že všichni Češi, co mají mozek v hlavě a přístup na internet, jsou proti takové propagandě imunní. Stará paní odkládá hůl, aby mohla zatleskat, ostatní se přidávají, a tak můj dovětek, že ovšem vnikla komise, která má takzvané proruské weby cenzurovat, už zaslechne jen první řada posluchačů. Ale večer ještě neskončil!“, píše Lenka Procházková mimo jiné.
Tak to zasluhuje, cenu, co říkáte? Možná spíš než Lukostřelec by se měla jmenovat Ostrostřelec...
Text Lenky Procházkové je v podstatě selankovitá reportáž z cesty po ruském státě, kdy spisovatelka přistupuje k navštívené zemi se základní sympatií vůči jejímu současnému vedení