Zaplatit charisma neumíme
Vymyslet efektivní kariérní řád pro učitele není vůbec žádná legrace. Rozumnější by byl totiž neřád. Řád musí ze své podstaty pracovat hlavně s čísly – a převeďte na čísla něco tak neuchopitelného, jako je nadání, charisma, autorita, empatie, nebo dokonce humor, tedy vlastnosti, které ocení hlavně žáci. Pravidla kariérního postupu (která dalo dohromady ministerstvo školství, schválila vláda a časem bude projednávat i parlament) hovoří sice o kvalitě pedagoga, ale bez těch čísel se neobejdou. První postup po dvou letech před tabulí, další za sedm let. Ano, mají fungovat také jakési komise, ale lze se obávat, že ty budou posuzovat zase hlavně počty čehosi, v daném případě nejspíš počty doškolovacích kurzů, který ten který aspirant na povýšení absolvoval, případně počty písemných elaborátů, které předložil. Abychom ale byli taky trochu pozitivní: Kariérní řád asi přinese do škol nějaké peníze navíc. Šlo by to jinak? Jistě, kdyby se ty peníze daly přímo ředitelům, ať je rozdělí podle svého nejlepšího úsudku. Jenomže stát, jak známo, moc neumí spoléhat na úsudek.
Vpražské Základní škole Lyčkovo náměstí, s jejímž ředitelem přinášíme rozhovor na další straně, mají něco, co se všude nevidí. Chodby tam trochu připomínají obývák. Každá třída má v dosahu dvou, tří kroků stoleček s několika židlemi. Koutek jako stvořený k tomu, aby si tam sedl například asistent pedagoga s žákem, který potřebuje něco dohnat. Třeba proto, že minule chyběl nebo že mu učivo nejde do hlavy stejnou rychlostí jako ostatním, kteří momentálně píší test. Podle ředitele je ovšem možné, že si tam s žákem sedne sám učitel a asistent zatím vedle ve třídě dohlíží na práci ostatních. Maličkost, ale působí dojmem vstřícnosti k jednotlivcům. A taky celkové útulnosti.
Lidi vždycky potěší, když zjistí, že jejich problém není jen jejich. „Můj syn je inteligentní a bystrý, ale v osmi letech se odmítá jakkoliv připravovat na vyučování a psát domácí úkoly.“Diskuse na toto téma se odehrává na stránkách patřících britskému deníku The Telegraph. Rady, co si s takovým klukem počít, tam padají obdobné jako všude na světě. Většina z nich se pohybuje na škále mezi přísnější důsledností a podplácením. I zkušenosti jsou podobné. Za citování ale stojí příspěvek matky, která se rozhodla přijít s útěchou: „Mám také inteligentního a bystrého syna, který se odmítal učit“, píše. „ Zlomilo se to v sedmnácti.“Takže nezoufejme. Stačí počkat devět let.
Takzvaná pamlsková vyhláška funguje, české školy ruší bufety. A to přesto, že mnohé dělaly všechno možné, aby v nich dětem nabídly zdravější stravu. Začaly mazat sendviče kdejakou nutriční korektností, zaručovaly čerstvost, přidávaly zeleň. Ukázalo se však, že bez kapky zakázané majonézy, hořčice nebo kečupu se dětem nezavděčí. Pro svačinu si žáci začali chodit do nejbližšího McDonaldu, případně do samoobsluhy s chlazenými obloženými bagetami. Nevděk.