Nechci vzbuzovat lítost
Den lidských práv v roce 1989.
skvělých jmen, zpíváte s novými českými texty Marty Skarlandtové a Václava Kopty; výjimku tvoří dva texty z pozůstalosti Pavla Vrby. Některé z těch písní své české verze ale už mají.
To není nic mimořádného, už kdysi jsem zpívala píseň Petea Seegera s textem Jana Schneidera Kdo těm růžím vůni vzal a souběžně existovala verze Jiřiny Fikejzové Řekni, kde ty kytky jsou. Nyní jsem se obrátila na Martu Skarlandtovou, která pro mě a Anetu Langerovou napsala libreto komorního muzikálu o Sidonii Nádherné. Václav Kopta mi na Soul vytvořil čtyři texty, už v roce 1998 napsal s Petrem Maláskem pro Divadlo Ungelt titulní píseň mého recitálu Nechci být ta druhá. Producentem desky je Petr Malásek, dlouho jsme vybírali a zvažovali, jestli na ni zařadíme to, nebo ono... Výsledek je takový, jaký je, a jsem s ním moc spokojená! LN Máte čas vzpomínat, jak to bylo na začátku? Kdo vás objevil, jak jste přišla do Prahy, jak jste se mohla dostat do světa...?
Vidím to jako dnes: Přijela jsem s maminkou na konkurz do pardubického Stop divadla, kde tehdy hledali zpěvačku. Seděly tam samé krásně nalíčené a natupírované holky. Nevěděla jsem, že ten pán u klavíru je tehdy už známý skladatel, a suverénně jsem mu řekla, ať dovolí, že se doprovodím sama. A Bohuslav Ondráček u mě ten konkurz zastavil. Už měl vybráno.
LN A pak už všechno šlo rychle – po pardubické epizodě plzeňská Alfa a pozvání do Prahy.
V Alfě jsem debutovala pořadem Ukradený měsíc v třiašedesátém roce. Ale už na tuhle první premiéru mě přišli „kupovat“z pěti pražských divadel.
LN Zvolila jste angažmá v Rokoku vedle Matušky a Štědrého, dočkala se vlastních recitálů, vzniklo úspěšné trio Golden Kids. To muselo být šťastné období...
Určitě ano, i když mě Ondráček od Prahy zrazoval, že prý budu muset dělat samou komerci. No ale za rok už byl v Praze také, i s Vaškem Neckářem. Boban založil produkční společnost Bob Série, což bylo v té době něco neuvěřitelného, v Supraphonu produkoval vlastní alba, zasloužil se o vznik a úspěch Golden Kids. Měla jsem autorské zázemí, texty pro mě psal Jan Schneider, prostřednictvím dirigenta Josefa Vobruby a režiséra Jaromíra Vašty jsme měli návaznost do rozhlasu i televize, točili jsme Vysílá studio A a Dietlův cyklus Píseň pro Rudolfa III. Měli jsme to v mnoha směrech asi lepší než dnešní začínající zpěváci. Možná i proto, že nás bylo míň.
LN A stala jste se múzou režiséra Jana Němce, což kromě dobrodružného života znamenalo i období vašich krásných televizních klipů a recitálů.
Tehdy klipy teprve začínaly, až později se rozjely. Němec je točil jinak, zajímavě. Myslím, že leccos z toho je dodnes ke koukání. Život s ním nebyl špatný, ovšem plný excesů; bylo to dobrodružství, ale dalo se vydržet jen tři roky. Ty jeho scény nebyly určeny ani tak mně, jako režimu. I když jsme byli manželé, radila jsem mu, ať odtud odejde dřív, než skončí v base. Všechno by snesl, ale vězení ne.
LN Konec vaší první kariéry přišel náhle, ale ne nečekaně. Po sovětské okupaci jste se jasně angažovala. Nezpívala jste jen Modlitbu pro Martu, ale také píseň Tajga blues, věnovanou sedmi statečným Moskvanům, kteří protestovali na Rudém náměstí proti okupaci Českoslo- venska, nebo protestsong Ne, v němž se zpívá o tom, jak tuny olova dopadají na lidi. Bylo zřejmé, že zákaz činnosti je na spadnutí. Přitom jste měla nakročeno do světa – úspěch v pařížské Olympii, nabídky z Londýna, smlouva s Polydorem...
Podepsala jsem ji v létě roku 1968, měli jsme stejného producenta s Karlem Gottem. Na doporučení z Prahy, ať jsou rádi, že mají Gotta, a na Kubišovou ať zapomenou, si vybrali Káju. LN Zákaz přišel hned zkraje roku 1970 a znamenal pro vás skoro dvacet let „hlasového klidu“. Nikdy jste si na tu dobu nestěžovala, brala jste osud tak stoicky?
Ne, ale vím, že můj život je plný kotrmelců a že i to zlé je pro něco dobré. Lepila jsem sáčky pro družstvo Směr. V roce 1979 se mi narodila dcera, prožila jsem tři roky ve stoleté, napůl shnilé chalupě na Vysočině, kterou jsme trojsměnou vyměnili za můj pražský byt. Poznala jsem mnoho
LN Dokonce prý s vámi chtěli pokřtít vaši dceru...
Když byly Kačence čtyři roky, uspořádali jsme ve Štokách na Vysočině křest. Pan farář Jakubec Káťu pokřtil a fízly do kostelíka nepustil. Přijel Václav Havel, za ním Ivan s dětmi a Václav pobaveně říkal: „Oni si myslí, že jedu na nějakou disiakci. Kdyby tušili, že je to křest...“Ale pana faráře pak vyštvali někam k Ostravě a tam umřel.
Nevěděla jsem, že ten pán u klavíru je tehdy už známý skladatel, a suverénně jsem mu řekla, ať dovolí, že se doprovodím sama. A Ondráček u mě ten konkurs zastavil. Už měl vybráno.
LN Uplynulo mnoho let, situace se zásadně změnila, vaše druhá kariéra je více než uspokojivá. Vzpomínáte si, třeba právě teď v listopadu, ještě na devětaosmdesátý rok?
Mám to všechno jako v mlze. Překvapení, plné Václavské náměstí, balkon Melantrichu, chaos v hlavě, velký koncert v Lucerně. A potom obavy, jestli budu schopná po těch letech vystupovat. Nechala jsem si zadní dvířka – neplacenou dvouletou dovolenou, kdyby se návrat na scénu nepodařil. Nakonec se to podařilo, myslela jsem si, že budu trochu zpívat a trochu se věnovat zvířátkům, ale že bych jela tak naplno jako teď, to jsem neplánovala.
Chartu mi na chalupu přivezl Pavel Kohout s mým druhým mužem Janem Moravcem. Souhlasila jsem s textem a podepsala ho. Pak se mnou ovšem fízlové chodili i na houby...
LN Dobře že jste neemigrovala.
Lákali mě, slibovali dobrou kariéru, ale já tvrdila, že se nebudu na Kleť dívat z druhé strany. A že nikde neumí tak dobré chlebíčky jako u nás.