Dlouhá válka s trumpismem
Bez ohledu na to, jak se Trump bude chovat k médiím, jim nezbývá než pracovat nezávisle
Není to pro novináře dobrá doba. Ani v Americe, ani v Česku. Politikům lži procházejí, jako když kámen do bahna hodíš. Ani kruhy se neudělají, škraloup se zatáhne. A naopak jsou to politici, kdo pak nad smradlavým rybníkem křičí „Chyťte zloděje!“. V Česku by poslanecká kopa (60 a ještě čtyři navrch) chtěla „nactiutrhače“prezidenta rovnou zavírat. Donaldu Trumpovi by zatím stačilo, kdyby na médiích žalobami „vydělal peníze“. Jak opakoval v kampani, kdy si z novinářů udělal vděčné otloukánky (ještě zdaleka lepší než Hillary) a avizoval, že zpřísní legislativu, aby společenskou „spodinu a sliz“mohl ztrestat.
V americké předvolební kampani se nejen novináři, ale také většina republikánů opakovaně dohadovali, kdy Donald Trump ukázní svůj vykřičený megafon a začne se chovat takzvaně „prezidentsky“. Zdálo se, že on sám to i zkoušel, ale poté vždy znovu přišel kobercový nálet brutálního populismu.
Ke změně došlo až poté, co byl zvolen, jeho vítězný projev o volební noci opravdu najednou zněl, jako byste místo Wagnera pustili Debussyho. A když následně v Oválné pracovně navštívil Baracka Obamu, zdálo se, že Trump si uvědomil a přijal váhu i vážnost úřadu a své nové role nastupujícího prezidenta USA. Jenže evidentně „odsud až potud“.
Umění politických obchodů může začít
Pokud chce v Bílém domě vůbec obstát, nebýt sice vášnivě plápolajícím, ale v zásadě osamoceným kůlem v plotě, musí nejen vědět jak – ale také mít vůbec s kým hrát. A proto jmenoval šéfem své prezidentské kanceláře předsedu federálního vedení Republikánské strany (RNC) Reincea Priebuse. Cesta do Kongresu je o něco umetenější, umění politických obchodů může začít.
Jenže Trump zároveň nemůže zradit tvrdé jádro své základny, ty rozzlobené bílé muže, kteří ho vyzdvihli především v úvodu celého souboje, než se přidaly další voličské skupiny. A tak se jeho hlavním politickým poradcem stal Stephen Bannon. Dosavadní šéfredaktor webu Breitbart News Network, který je kazatelnou krajně pravicových názorů s častými výlety do rasismu, antisemitismu či homofobie.
Tím, čím byl pro George W. Bushe „jeho mozek“Karl Rove, čím byl pro Baracka Obamu David Axelrod, bude Trumpovi muž, jehož nástup do Bílého domu pochvalně přivítali předseda Americké nacistické strany či bývalý vrchní představený Ku-klux-klanu. Trump a Bannon by mohli namítnout, že nemohou za to, kdo všechno se k nim hlásí. Jenže nijak hlasitě se téhle podpory nezříkají a svým mlčením vzkazují, slyšíme vás a jsme tady i za vás.
Trump nemůže utéct, i kdyby snad chtěl, od trumpismu, bude muset vyvažovat. Za jednoho představitele politického establishmentu Priebuse u sebe bude mít jednoho rozezleného vymetače washingtonského chléva a politické korektnosti Bannona. A není vůbec náhoda, že když se Trump o uplynulém víkendu po určité odmlce vrátil ke svému oblíbenému komunikačnímu prostředku, ke Twitteru, pa- třil jeden z jeho prvních útočných vzkazů médiím.
List New York Times podle Trumpa „ztratil tisíce předplatitelů kvůli svému ubohému a mimořádně nepřesnému informování o fenoménu Trump“. Není to pravda a Timesy také ve svém vlastním tweetu věc komentovaly. Jenže to ukazuje na obecnější problém, který americká média budou s Trumpem mít. Jak dlouho se s ním jako s prezidentem chtějí a vydrží konfrontovat?
Tedy s jeho nepřesnostmi, mlžením, lhaním. Trump, byť se prohlašuje za prezidenta všech, chce patrně zcela vědomě své voliče nadále utvrzovat, jak zaprodaní, ničemní novináři ve své většině jsou. A jaký pak má vlastně smysl hledět Trumpovi pod prsty, když část společnosti tam tu špínu sama dobře vidí, zatímco v jeho příznivcích to jen posiluje poptávku po zákonech, jež pisálky umravní?
Co novinář dluží čtenářům
Jde, v USA stejně jako v Česku, o nepříjemné otázky. Má to cenu? Odpověď však musí být stále stejně jednoduchá. „Trumpova nastupující vláda si zaslouží otevřený pohled,“napsal Bret Stephens, komentátor Wall Street Journal, o přístupu novinářů. Přát Trumpovi předem selhání by podle něho bylo pro novináře „sebedestruktivní“. Nicméně pro Trumpa a jeho příznivce teď věc nestojí, zda „jim něco dluží jejich poražení kritici, ale co Trump dluží jim jako jejich zástupce v nejvyšším úřadě“.
Od výše zmíněných legislativních nápadů je k zákonům v Česku i v USA naštěstí ještě dost daleko. Jenže už atmosféra, z které tyhle podněty vyvěrají, je na pováženou. A navíc, pokud politici vidí, že u svých voličů tažením proti „prolhaným, elitářským“novinářům jen získají, kde se zastaví? Jak však upozorňuje Bret Stephens, to, co teď americký „novinář dluží čtenářům“, tedy i Trumpovým voličům, „není snaha o jejich souhlas, ale nezávislé hodnocení“. Nechce-li se kdo, neumí-li se chovat jako prezident, práší, mlží, lže a seje zlobu, je nutno to stále a znovu připomínat. Bez zášti i beze strachu.