Velká říjnová vídeňská revoluce
adu politických a kulturních dějů českých novověkých dějin nelze pochopit, pokud se na ně nepodíváme v kontextu celé habsburské monarchie. Revoluce roku 1848 je toho skvělým příkladem. Klíčové boje revoluce, ze kterých jsme měli prospěch i my, se odehrávaly ve Vídni. Zatímco březnovou revoluci ještě Češi uvítali, květnovou už přijali poněkud rozpačitě a říjnovou odmítli úplně.
Opouštíme jeviště anarchistických zmatků
Podnětem k revoluci byla vzpoura vojáků, kteří neuposlechli rozkaz jít bojovat proti maďarské revoluci. Vojsko, které je mělo přinutit k poslušnosti, se jim podařilo porazit s podporou studentských legií a národních gard. Při pouličních bouřích byl vojáky zadržen a ubit ministr války hrabě Latour, jeho obnaženou mrtvolu pak pověsili na pouliční svítilně.
Císařský dvůr město opustil a na vysvětlenou zveřejnil v novinách oznámení, že hlavní město se změnilo „v jeviště anarchistic- kých zmatků“. Vídeň opustili také čeští poslanci říšského sněmu, zbytek poslanců se ale spojil do Centrálního výboru demokratických spolků a vyhlásil nerozpustitelnost sněmu.
Mezitím se však nad revoluční Vídní začala stahovat mračna. K hlavnímu městu se blížila z Čech severní armáda pod velením polního maršála Windischgrätze a z Uherska jižní armáda, vedená bánem Jelačićem. Soustředěný útok vojska začal 26. října a už po několika dnech velitel obrany Wenzel Messenhauser raději uzavřel příměří. Po mylné zprávě o údajném uherském vítězství ale boj opět obnovil, na což Windischgrätz odpověděl brutálním bombardováním civilních objektů na jižních předměstích a 31. října vstoupil do Vídně.
Messenhauser byl pro porušení příměří zastřelen, stejný osud potkal poslance Roberta Bluma z frankfurtského sněmu a štvavé židovské novináře Alfreda Bechera a Hermanna Jellineka. Při bojích zemřelo asi 2000 lidí.