Stylová oslava státního svátku

Sešlo se to letos tak, že festival Blues Alive v Šumperku, na kterém jsem byl pojedenadvacáté, začal ve státní svátek. Tedy 17. listopadu. Vůbec jsem neváhal, zda na něm být od začátku, ale kdesi vzadu v hlavě mi samozřejmě hlodal stín pochybnosti, jestli by nebylo přece jen správné jít na některou ze svátečních akcí v mé domovské Praze. Zejména v současné situaci, kdy by člověk měl svoje názory dávat najevo. Pak mi ale došlo, že svou účastí na svátku bluesové muziky vlastně uctím zároveň i svátek státní. Při krátké zahajovací řeči to ostatně za mě řekl i šumperský starosta Zdeněk Brož, když připomněl, že nebýt změn, které nastartoval 17. listopad 1989, s největší pravděpodobností by tento festival vůbec neexistoval.

Je to skutečně tak. Když to vztáhnu na sebe, měl jsem bluesovou muziku rád někdy od pozdní puberty, řekněme od poloviny osmdesátých let. Ale prvního skutečného živého bluesmana z Ameriky jsem viděl až po sametové revoluci – už nevím, jestli tím prvním byl B. B. King nebo Luther Allison. To není ale podstatné. Bluesmani přitom nebyli nikdy žádné nežádoucí osoby. Málokterý se nějak angažoval mimo muziku. Navíc bylo přece blues „hudbou černého utlačovaného lidu“. Přesto lze bluesové muzikanty, kteří k nám před rokem 1989 přijeli, spočítat na prstech.

Dnešní situace je proti tomu fantastická. Máme tu nejen šumperské Blues Alive, ale i pražský Bluefest, řadu dalších, třeba regionálních, ale nepochybně záslužných festivalů téhle a spřízněné muziky. Bluesoví hudebníci z celého světa se u nás objevují i na samostatnýchmimofestivalových koncertech a v klubech. Kdyby člověk chtěl usledovat všechno, co se na naší bluesové scéně děje, musel by se rozdvojit. Bez 17. listopadu 1989 by nic z toho nebylo. A proto jsem letos oslavoval v Šumperku.