Matkou národa
Kancléřka se učinila pro Němce nepostradatelnou
Angela Merkelová je zásadní osobností Německa poslední dekády. To je prostě fakt, který musí uznat i ti, kteří jí vyčítají všechno možné – počínaje tím, že nemá pevnou ideovou oporu, přes fakt, že problémy většinou „vysedí“(tak jako její někdejší mentor Helmut Kohl), až po konkrétní námitky typu, že loni příliš horlivě otevřela německé hranice běžencům. Na tom všem něco je. To vše si přímo říká o reflexi, oponenturu, politickou konkurenci, ba nabídku alternativy. Ale i kdyby se Merkelová nerozhodla opět kandidovat na kancléřku, jaká věrohodná alternativa německého lídra se místo ní nabízí? De facto žádná. I toto je součástí úspěchu Angely Merkelové. Sama se obsadila do role nepostradatelné „matky národa“.
Přes kiksy i poklesy její popularity, přes narůstající kritiku v odborných i politických sférách zůstává pro německé voliče nejsrozumitelnější oporou do nejistých časů. I ti, kteří jí nefandí, uznávají argument, že ač Evropou zmítají krize, Německo pluje neohroženě. Alternativa pro Německo posiluje a dostala se do zemských parlamentů, ale mezi zavedenými stranami zůstává Merkelová bez alternativy. Ministr zahraničí Steinmeier míří do úřadu prezidenta, kam ho nasměrovala sama kancléřka. A lidé typu Martina Schulze?
Dosavadní šéf Evropského parlamentu Schulz je politik, který se netají svými názory. Ale je ukázkou levicové osobnosti, o jakých se říká, že svou arogancí umetly cestu k vítězství Donalda Trumpa. V tomto smyslu je – na rozdíl od Merkelové – politikem nekonsenzuálním, rozdělujícím. A to nejen voliče, ale i státy. Právě Schulz patří k těm, kteří chtějí Britům co nejvíce „osladit“jejich odchod z EU, kteří se tetelí radostí, že konečně mají v ruce nějaký klacek na Anglosasy.
Merkelová je opak Schulze už svým klidem, empatií a racionalitou. Co se týče USA, mohla by sloužit spíše jako vzor pro tamní demokraty. Materiál k víkendovému zasedání CDU obsahoval pasáž: chceme se ucházet i o ty, „kteří se cítí jako poražení modernizací a hledají útočiště u populistických strana zleva i zprava“. To je protipól moderní levice sázející na politiku identit, na menšinový a diskriminační diskurz. Už na jaře se v USA ozvaly obavy, že strana Hillary Clintonové láme nad bílou dělnickou třídou hůl, čímž „burany“de facto přenechá Trumpovi. Stalo se. Angela Merkelová si na tohle dává pozor. I proto je úspěšná v roli „matky národa“. Zbyněk Petráček