Vyhazov pro couravého zaměstnance

Na uvedené otázky nám pomůže najít odpověď případ zaměstnance technických služeb v severomoravském Novém Jičíně, který se přes řízení před okresním a krajským soudem dostal dokonce až k Nejvyššímu soudu (NS).

Tomuto pracovníkovi byl rozvázán pracovní poměr výpovědí pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností. To zaměstnavatel spatřoval kromě jiného v tom, že pracovník úmyslně a opakovaně porušil pracovní řád zaměstnavatele a písemný příkaz ředitele zaměstnavatele ohledně povinnosti zaměstnanců zaznamenat opuštění pracoviště během směny do knihy návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby.

Zaměstnanec se bránil tím, že své pracovní povinnosti nemohl porušit, jelikož jednání ředitele zaměstnavatele ve vztahu k jeho osobě bylo účelové a šikanózní.

Ačkoliv soud prvního stupně dal za pravdu zaměstnanci a žalobě zaměstnance vyhověl, soud odvolací ji zamítl. K řešení nejdůležitější otázky nadnesené v úvodu tohoto článku se ale vyjádřil až Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud řešil primárně otázku posuzování závažnosti porušení pracovních povinností ze strany zaměstnavatele. V úvodu odůvodnění svého rozhodnutí se ale vyjádřil též k argumentaci zaměstnance, který tvrdil, že se nemohl dopustit opuštění pracoviště bez vyznačení absence v knize návštěv a pochůzek, jelikož podle pracovní smlouvy a pracovního řádu zaměstnavatele bylo jeho místem výkonu práce, a tudíž i pravidelným pracovištěm celé město Nový Jičín. Nejvyšší soud však na tuto zaměstnancovu teorii nepřistoupil a naopak ji označil za „zcela lichou“.

Absurdní logika

Ačkoli byl Nový Jičín v pracovní smlouvě zaměstnance označen za místo výkonu práce (což bylo po právní i faktické stránce naprosto v pořádku), nelze z toho usuzovat, že Nový Jičín byl také pracovištěm zaměstnance. Naopak, pojem „pracoviště“nebyl ani v pracovní smlouvě zaměstnance, ani v žádném jiném dokumentu nebo vnitřním předpisu zaměstnavatele nijak specifikován.

Za „pracoviště“je přitom dle NS třeba považovat určitý konkrétní prostor, ve kterém zaměstnanec fakticky vykonává dohodnutou práci, popřípadě prostor, kde se nachází jeho kancelář. To bylo v daném případě sídlo Technických služeb města Nového Jičína – tedy Nový Jičín, Suvorovova ulice 909/114.

Zaměstnanec tvrdil, že v pracovní smlouvě má uvedeno jako místo výkonu práce (a dle něj tudíž i pracoviště) celé město Nový Jičín. To si vyložil tak, že jestliže se v pracovní době nachází kdekoliv v obvodu města Nový Jičín, nachází se i „na svém pracovišti“. Soudci nejvyšší instance tuto logiku však naprosto odmítli. Podle ní by totiž platilo, že v případě, že by pracovník chodil po městě a zařizoval si své osobní věci, vykonával by pro zaměstnavatele práci. Což je úplný nesmysl.

Z výše uvedeného je tedy jasně patrný rozdíl mezi „místem výkonu práce“povinně sjednávaným v pracovní smlouvě a „pracovištěm“, které sjednané být vůbec nemusí. Postačí, když ho jednostranně určí zaměstnavatel – samozřejmě vždy v rámci sjednaného místa výkonu práce.

Nejvyšší soud v projednávané věci uzavřel, že svévolné opuštění pracoviště bez souvislosti s výkonem práce – i když v rámci sjednaného místa výkonu práce – zakládá porušení pracovní povinnosti zaměstnance.

Novojičínský pracovník technických služeb si popletl pojmy a domníval se, že když chodí po městě a zařizuje si své záležitosti, je stále „na pracovišti“. Dostal za to zaslouženou výpověď. Svévolné opuštění pracoviště bez souvislosti s výkonem práce je porušením pracovních povinností, a tedy důvodem k výpovědi