Příliš nápadný lovec příběhů
Po úspěchu u kritiků i čtenářů s předloni vydaným dokumentárním románem o Ivanu Blatném Básník se Martin Reiner (* 1964) v knize Jeden z milionu vrací k „čisté“beletrii. Respektive k fabulovaným příběhům. Byť ten, kdo zná autorovy předešlé práce či výroky v rozhovorech, tuší či pozná autobiografičnost nejedné ze čtrnácti povídek svazku. Ale to je vedlejší…
Martin Reiner píše od osmdesátých let, publikuje od let devadesátých – jak prózu, tak poezii. Básně nechme pro tuto chvíli stranou. O Reinerově nepočetné prozaické produkci lze říci, že autorsky zraje. Zřetelněji než na počátku od sebe básně a prózu odděluje, každé z těch disciplín více, zkušeněji dává, co její jest. I když, pravda, kdesi v hloubi duše Reiner zůstává především básníkem, respektive tím, kdo bez poezie nemůže být. Poezie je mu esencí, výsostným územím vymykajícím se „próze“všedního a profánního života – není žádná náhoda, že Reinerovo zatím životní dílo pojednává o Ivanu Blatném, že uchopuje právě existenci výsostného básníka a člověka „nepoužitelného“pro praktický život. Reiner jako nakladatel (nejprve se značkou Petrov, nyní Druhé město) prokazuje značný smysl pro praktičnost, ale na básnění vnitřně nedá dopustit, neboť je přesvědčen o nezastupitelnosti a kráse této lidské aktivity.
Jeho univerzity
„Brno, porodnice U Šilhanů, potom park zvaný Šrébrák, ale taky Lužánky, moje městská krajina, počátky paměti. (...) Od druhé třídy cestování přes půl města do školy. Sám, s vlastní šalinkartou; velká pýcha! (Pokaždé jsem si tajně přál, aby přistoupil revizor.) (...) Žili jsme jen s mámou a mladším bráchou; ve škole nepřetržité obtíže kvůli „přílišné živosti“vrcholící vážně míněným záměrem ředitele přesunout mě do zvláštní školy. Teprve později souvislosti: v roce nástupu na základku (1970) emigroval můj otec do Ameriky.“
Takto Martin Reiner (v letech 1975–2006 příjmením Pluháček po adoptivním otci) na svých internetových stránkách začíná líčení svého „života v kostce“. Citujeme to zde proto, že v novince Jeden z milionu se objevují právě i tato území a některé z autorem uvedených životopisných skutečností. Kniha je to místním určením především brněnská. Většina textů je vyprávěna v ich-formě a má charakter vzpomínky a jakoby náčrtu k něčemu rozsáhlejšímu, jde o jakési sledy epizod. Několik málo povídek autor personálně propojil: objevují se v nich téže postavy či aspoň zmínky o nich, ale neběží o těsněji sepnuté prózy, o minicyklus v rámci celého souboru. Ten se naopak vyznačuje pestrostí až přílišnou; Reiner tu ohledává možnosti různého vyprávění, dokonce u několika čísel převažuje dojem stylistického cvičení na způsob tu deníkové prózy, jindy divadelní hry nebo scénáře. Vidíme zkušenou autorskou ruku, která text „profesionálně“upíše, avšak hledá, o čem a jak psát.
Možná se pleteme, ale pozorujeme tady nemalý vliv psaní Jiřího Kratochvila, jehož Reiner coby nakladatel vydává (např. roku 2007 Brněnské povídky, o čtyři roky později soubor Kruhová leč). Pozorujeme Reinerovu snahu spřádat vyprávění po způsobu Kratochvila, tohoto čaroděje a hračičky, který si zcizovacími průpovídkami pohrává s fikčním světem, ale zachovává čtenářský spád, vyjadřovací průzračnost, energičnost příběhů situovaných zhusta rovněž do Brna. Reinerovy texty postrádají tenhle esprit, ten tah; snad se dá říct jednoduše proto, že Kratochvil je v tomhle výjimečný talent, byť již někdy až marnotratně psavý.
A když Brno, povídky a Druhé město, pak Reiner vydává i Ludvíka Němce, jenž v knihách Láska na cizím hrobě (2013) a Odpustky pro příští noc (2015) hraje na ironickou a lehkonohou notu, ale občas už postrádá to, co Martin Reiner nikoliv – nemlaskavost, zkrátka vkus v podání určitých prekérních situací hrdinů. Reiner v graficky pěkně upraveném vázaném svazku s ilustracemi Mariany Dvořákové je slušný po všech stránkách, včetně stránek stinných, které toto adjektivum může obnášet. Slušný může znamenat i nevzrušivý lepší průměr.
U povídek, do nichž Reiner různou měrou téměř jistě transformoval své praktické univerzity života (mj. Anděl, Ruský kaktus, Nejteplejší povídka, Jsem, který jsem) se nedostává situační šťávy. Víceméně běží o ty „slušné“evokační obrázky. Úskalí svazku Jeden z milionu symbolizuje povídka Z mostu, v níž si osamělý chlápek koupí dalekohled, chodí na lávku nad dálni- cí, optikou sleduje tváře řidičů a představuje si, co je za nimi; jeho čtení obličejů se mění v posedlost, kterou přenáší i do brněnských ulic. Jenže nic kloudného z chlápka – a potažmo povídky – nevypadne. O to víc kvalitativně vystupuje text Jeden den, s „obyčejným“, ale výrazným a výmluvným momentem z rodinného pobytu v Chorvatsku. Do povídky Štěstí ve hře (skutečná story Docenta Máry) se Reinerovi podařilo věrohodně vtěsnat osud sportovního sázkaře, který má pech na ženské, ale také limity své tolerance vůči postižením druhých, takže mu nezbývá než samota. Jenže takovýchto situací, které v mžiku nasvítí existenci postav, se zde v úhrnu nedostává. Úvodní charakteristika o tvorbě Martina Reinera platí, ale nelze smlčet, je Jeden z milionu je titul průběžný, pro Reinera oddychový čas, z něhož stojí za vážnější pozornost několik desítek tiskových stran.
Martin Reiner: Jeden z milionu