Bezdůvodná tragédie války

Leckterému čtenáři se nyní možná vybaví cenami ověnčený animovaný dokumentární snímek Valčík s Bašírem (2008), který natočil izraelský režisér Ari Folman podle vlastního scénáře. Zpracoval v něm své osobní zážitky z roku 1982, kdy se jako 19letý voják stal na samém konci první libanonské války svědkem masakru v Sabře a Šatíle. Tatáž událost ostatně hraje klíčovou roli i ve Čtvrté zdi, jejíž děj vrcholí jen o rok později.

Sorj Chalandon svůj intertextově koncipovaný příběh pojal mimo jiné jako poctu francouzskému dramatikovi Jeanu Anouilhovi (1910–1987) a jeho patrně nejproslulejší hře Antigona. Tato svébytná parafráze Sofoklovy antické tragédie byla poprvé uvedena v okupované Francii roku 1942 a pro tuto okolnost i svou jinotajnost se následně dočkala rozporuplného přijetí – jedni v ní spatřovali protest vůči okupaci, druzí jejího autora obviňovali z kolaborace.

Hlavním hrdinou Chalandonova románu je francouzský militantní levicový aktivista Georges, kterého slib daný umírajícímu pří- teli, řeckému divadelnímu režisérovi židovského původu Samuelu Akounisovi, postaví do nezáviděníhodné pozice. Zaváže se totiž zinscenovat Anouilhovu Antigonu ve válkou zmítané libanonské metropoli a jako herce obsadit příslušníky znesvářených táborů. Realizace záslužného nápadu však brzy narazí na první překážky, z nichž tu poslední, nevyzpytatelnou a krutou občanskou válku, nelze při nejlepší vůli obejít ani zdo- lat. A která si jako každá válka vybere oběti nejen v podobě padlých, ale rovněž mezi živými, jejichž názory, hodnoty i city už jednou provždy poznamená...

Nabízející se obavy z přílišné tezovitosti či schematičnosti autor naštěstí brzy rozptýlí. Přestože napsal román ryze pacifistický, dal mu zkušený francouzský prozatér do vínku kromě zápletky ilustrující složitost poměrů na Blízkém východě (a často naivní představy Evropanů o nich a jejich možném řešení) též čtivý příběh prostý falešného sentimentu a veskrze lidsky (po)chybujícího hlavního hrdinu. Chalandonova líčení dosti nepřehledné situace v tehdejším Libanonu se nemusí strachovat ani český čtenář neznalý pojednávané problematiky – mnohé pojmy, události, jména a souvislosti mu nenásilnou formou objasní sám autor a řadu dalších potřebných informací nalezne v překladatelčiných vysvětlivkách.

Vcelku pomalé počáteční tempo vyprávění, kdy Chalandon představuje ústřední postavy svého příběhu a přibližuje čtenáři perspektivu francouzského levicové- ho aktivisty, se s první cestou hlavního hrdiny do Bejrútu náhle dramaticky zrychluje a ústí nakonec ve značně naturalistické líčení nesmiřitelných sporů a krvavých bojů mezi etnickými a náboženskými skupinami sdílejícími daný region.

Leitmotiv divadla se zde ukazuje být nanejvýš příhodnou paralelou k fenoménu války a nadmíru vděčným zdrojem metaforiky jazykové i obrazné. Totéž platí o volbě Anouilhovy Antigony ve vztahu k pojednávanému tématu. Řečeno s autorem, přítomný román vcelku zdařile bourá pomyslnou „čtvrtou zeď“, oddělující v tomto případě běžného evropského čtenáře od těžko uchopitelné blízkovýchodní reality. Chalandonova Čtvrtá zeď je sice prosta katarze v klasickém slova smyslu, o tragédii války ovšem podává zasvěcené a palčivé svědectví.

Sorj Chalandon: Čtvrtá zeď

Autor je publicista