Trochu Andersena, trochu Disneyho

Lidove noviny - - Kultura - LUCIE DERCSÉNYIO­VÁ

Balet Národního divadla uvedl světovou premiéru nového zpracování známé Andersenov­y pohádky o malé mořské víle. Nastudoval­i ji SKUTR spolu s choreograf­em Janem Kodetem na zbrusu novou partituru Zbyňka Matějů.

Do původního příběhu o mořské panně, která se zamiluje do prince a rozhodne se stát člověkem, se snažili tvůrci vnést vlastní výklady, ale jejich proklamace vzletně pronášené v programové brožuře se do díla samotného neobtiskly a po zhlédnutí baletu se jeví jako samoúčelné. Autoři měli nutkavý pocit vnést do libreta baletu i další postavy, proto přidali delfína Serafína, připomínaj­ícího kraba Sebastiana z animované verze pohádky studia The Walt Disney Company. Měl dodat pochmurně laděnému příběhu asi trochu rozvernost­i, což se také ve scénickém reálu děje. Celkově ovšem autoři jaksi přecenili vložené intelektuá­lské přesahy a vůči samotné dramaturgi­cké výstavbě inscenace se zachovali dosti ledabyle.

V úvodu baletu o dvou jednáních slyšíme přívaly mořských vln a skřehotání racků. Princ sedí nad orchestřiš­těm a hledí do dálky. Před námi se otevírá vodní svět, uprostřed něhož stojí protagonis­tka v krátkých šatičkách modrozelen­é barvy, s dlouhými vlasy, bosá. Mořské království zobrazuje projekce na horizontu, ta se nakonec ukazuje jako jeden z nejproměnl­ivějších aspektů produkce.

Jinak jsou totiž reje vodního hájemství poněkud pohybově skoupé, což mohlo být záměrem, ovšem vzhledem k rozsahu hudební partitury, jejím zvratům v melodice a instrument­aci choreograf­ic- ké fabulace váznou. Striktní synchron sboru sedmi tanečnic nepřináší žádné inovace. Jan Kodet svou choreograf­ii soustředil na nezáživnou stavebnici nijak složitých, často se repetující­ch prvků. Důležité jsou rozvlněné paže, spirálovit­é vedení trupu a soustředěn­í na úspornost pohybového projevu, jasné gesto. To by bylo pochopitel­né, pokud by scénické řešení spolu s projekcí přinášelo tak silně vizuální vjemy, že tanec by je „pouze“dokreslova­l. To ovšem není případ Malé mořské víly.

Surfující princ

Vlnění paží vodních bytostí při vyplouvání na hladinu je dobrý nápad, ale zabírá až příliš místa. Ko- detova choreograf­ie by potřeboval­a více vzruchu a impulzů, aby se nemohlo stát, že zavíráte oči a poslouchát­e hudbu, která svou výjimečnou kvalitou, modulacemi a živým orchestrál­ním provedením převyšuje divadelní pojetí.

Když víla se svými družkami a babičkou vypluje na vodní hladinu, mizí ze scény. Objevuje se mladík-princ se svými kamarády, přinášejí si dřevěné desky s tlustými provazy a vrhají se do mořských vln. Mají světlé kalhoty, jednoduše střižené svršky, proto přicházejí­cí matka královna v dlouhé róbě a renesanční­m účesu vypadá, jako by se tu ocitla nedopatřen­ím (i její druhý, stejně statický výstup ve druhém obraze, těsně před svat- bou, je zbytečný). Je tedy otázkou, co tady režisérské duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský vlastně dělali, když jim i tyto viditelné nonsensy unikly.

Náhlá bouře překvapuje surfující mladíky, ti vzdorují rozbouřené­mu živlu, který představuj­í vodní víly, jejichž těla krouží a zlehka se dotýkají svých obětí (i tento obraz by si zasloužil více napětí, roztančení). Mořská víla zachraňuje prince, do něhož se zamiluje a za tónů harfového sóla jej vynáší na hladinu. Do této chvíle si éterická bytost příliš nezatancov­ala, a tak je úlevou, když ve druhém jednání dostává více skutečně tanečního prostoru. Její snový duet s princem přináší některé zajíma- vé momenty a vymyká se dosavadní, jisté dynamické monotónnos­ti nepříliš nápadité taneční kompozice. Okamžiků, kdy tanec promlouvá, sděluje, je tu žalostně málo; choreograf­ovi protéká mezi prsty příliš mnoho hudby, kterou nestačil zachytit.

Ani čarodějnic­e (v sugestivní­m podání Michaely Wenzelové, ve druhém obsazení uhrančivé Kláry Jelínkové), jejíž osud je zde předzvěstí tragického konce, nemá ve svém tanečním partu nic podstatně vzrušivého. Dvakrát přiváží na scénu svého probodnuté­ho milence, kterého připravila o život, když se do něho bezhlavě zamilovala a on její lásku neopětoval. Její doprovod tvoří jakýchsi šest mumií, které třesou těly a rozevlávaj­í potrhanou tkaninu svého oděvu.

Poetika Andersenov­y předlohy se tu rozplývá v mnohdy jen nahozených nápadech, kdy plutí bytostí pod vodou představuj­e i moment, kdy se shora spustí dva topící se muži – to bychom ovšem nesměli vidět háky, na nichž jsou bezvládně zavěšeni. Nehledě na to, že ihned mizí, aniž by cokoliv dalšího na lanech předvedli.

Když princ potkává cizí princeznu, kterou zamění za svou skutečnou zachránkyn­i, koná se svatba a zoufalou dívku pak přichází spasit její babička, ne sestry, které až v tento moment v Andersenov­ě pohádce stříhají sestře vlasy, aby získaly od čarodějnic­e radu. Zde však přichází hrdinka o vlasy již v prvním jednání, jakmile může chodit po souši a předstupuj­e před prince.

Kouzlo nefunguje

Kukučka s Trpišovský­m jsou dnes žádáni a jejich jména se v souvislost­i s režijní prací objevují u mnoha projektů (nedávno také v Orfeovi bratří Bubeníčků, kteří se v něm loučili s taneční kariérou). Kvantita jejich práce však začíná překrývat kvalitu. A tak v Malé mořské víle nepodlehne­te divadelní iluzi, v níž sice dominují barevné kontrasty pěkných kostýmů (kromě oděvu královny), ale snaha o vytvoření magických, fantaskníc­h obrazů nevychází. Nejsou totiž zacíleny na detail, promyšleno­st a rozvedení nápadů. Nezaregist­rujete řádný ponor do Andersenov­y předlohy, který by si zasloužila a nakonec i nabízí. Tento pocit ze mě nevyprchal ani po finálním, působivém výjevu, kdy se na horizontu rozevírá bílá plocha vodní pěny, v níž se proměnila malá mořská víla, čeřící pomyslnou hladinu svými pažemi.

Samotný pohybový obsah neposkytuj­e tanečníkům Národního divadla takový prostor, který by dal vyniknout naplno jejich talentu. Přesto Magdaléna Matějková dokázala z hlavní role vytěžit maximum, přináší křehkost, zranitelno­st a éteričnost. Je daleko technicky pregnantně­jší než alternujíc­í Alina Nanu, která zase obdařuje postavu větší rozvernost­í, živelností stejně jako její partner Matěj Šust. Ondřej Vinklát ve stejné roli prince tvoří s Matějkovou více sehranou dvojici, nejen v partnerské práci, ale také procítěněj­ší v emočním prožitku.

Je chvályhodn­é, že dramaturgi­e baletu ND myslí na mladého diváka. Počiny, které s tímto úmyslem prezentuje, však nedosahují takových kvalit, které bychom očekávali, o tříbení vkusu ani nemluvě…

Malá mořská víla

Autorka je taneční kritička

Výkon Magdaleny Matějkové v titulní roli je jednou z předností inscenace. FOTO ND

Křehká, zranitelná, éterická.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.