Trochu Andersena, trochu Disneyho
Balet Národního divadla uvedl světovou premiéru nového zpracování známé Andersenovy pohádky o malé mořské víle. Nastudovali ji SKUTR spolu s choreografem Janem Kodetem na zbrusu novou partituru Zbyňka Matějů.
Do původního příběhu o mořské panně, která se zamiluje do prince a rozhodne se stát člověkem, se snažili tvůrci vnést vlastní výklady, ale jejich proklamace vzletně pronášené v programové brožuře se do díla samotného neobtiskly a po zhlédnutí baletu se jeví jako samoúčelné. Autoři měli nutkavý pocit vnést do libreta baletu i další postavy, proto přidali delfína Serafína, připomínajícího kraba Sebastiana z animované verze pohádky studia The Walt Disney Company. Měl dodat pochmurně laděnému příběhu asi trochu rozvernosti, což se také ve scénickém reálu děje. Celkově ovšem autoři jaksi přecenili vložené intelektuálské přesahy a vůči samotné dramaturgické výstavbě inscenace se zachovali dosti ledabyle.
V úvodu baletu o dvou jednáních slyšíme přívaly mořských vln a skřehotání racků. Princ sedí nad orchestřištěm a hledí do dálky. Před námi se otevírá vodní svět, uprostřed něhož stojí protagonistka v krátkých šatičkách modrozelené barvy, s dlouhými vlasy, bosá. Mořské království zobrazuje projekce na horizontu, ta se nakonec ukazuje jako jeden z nejproměnlivějších aspektů produkce.
Jinak jsou totiž reje vodního hájemství poněkud pohybově skoupé, což mohlo být záměrem, ovšem vzhledem k rozsahu hudební partitury, jejím zvratům v melodice a instrumentaci choreografic- ké fabulace váznou. Striktní synchron sboru sedmi tanečnic nepřináší žádné inovace. Jan Kodet svou choreografii soustředil na nezáživnou stavebnici nijak složitých, často se repetujících prvků. Důležité jsou rozvlněné paže, spirálovité vedení trupu a soustředění na úspornost pohybového projevu, jasné gesto. To by bylo pochopitelné, pokud by scénické řešení spolu s projekcí přinášelo tak silně vizuální vjemy, že tanec by je „pouze“dokresloval. To ovšem není případ Malé mořské víly.
Surfující princ
Vlnění paží vodních bytostí při vyplouvání na hladinu je dobrý nápad, ale zabírá až příliš místa. Ko- detova choreografie by potřebovala více vzruchu a impulzů, aby se nemohlo stát, že zavíráte oči a posloucháte hudbu, která svou výjimečnou kvalitou, modulacemi a živým orchestrálním provedením převyšuje divadelní pojetí.
Když víla se svými družkami a babičkou vypluje na vodní hladinu, mizí ze scény. Objevuje se mladík-princ se svými kamarády, přinášejí si dřevěné desky s tlustými provazy a vrhají se do mořských vln. Mají světlé kalhoty, jednoduše střižené svršky, proto přicházející matka královna v dlouhé róbě a renesančním účesu vypadá, jako by se tu ocitla nedopatřením (i její druhý, stejně statický výstup ve druhém obraze, těsně před svat- bou, je zbytečný). Je tedy otázkou, co tady režisérské duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský vlastně dělali, když jim i tyto viditelné nonsensy unikly.
Náhlá bouře překvapuje surfující mladíky, ti vzdorují rozbouřenému živlu, který představují vodní víly, jejichž těla krouží a zlehka se dotýkají svých obětí (i tento obraz by si zasloužil více napětí, roztančení). Mořská víla zachraňuje prince, do něhož se zamiluje a za tónů harfového sóla jej vynáší na hladinu. Do této chvíle si éterická bytost příliš nezatancovala, a tak je úlevou, když ve druhém jednání dostává více skutečně tanečního prostoru. Její snový duet s princem přináší některé zajíma- vé momenty a vymyká se dosavadní, jisté dynamické monotónnosti nepříliš nápadité taneční kompozice. Okamžiků, kdy tanec promlouvá, sděluje, je tu žalostně málo; choreografovi protéká mezi prsty příliš mnoho hudby, kterou nestačil zachytit.
Ani čarodějnice (v sugestivním podání Michaely Wenzelové, ve druhém obsazení uhrančivé Kláry Jelínkové), jejíž osud je zde předzvěstí tragického konce, nemá ve svém tanečním partu nic podstatně vzrušivého. Dvakrát přiváží na scénu svého probodnutého milence, kterého připravila o život, když se do něho bezhlavě zamilovala a on její lásku neopětoval. Její doprovod tvoří jakýchsi šest mumií, které třesou těly a rozevlávají potrhanou tkaninu svého oděvu.
Poetika Andersenovy předlohy se tu rozplývá v mnohdy jen nahozených nápadech, kdy plutí bytostí pod vodou představuje i moment, kdy se shora spustí dva topící se muži – to bychom ovšem nesměli vidět háky, na nichž jsou bezvládně zavěšeni. Nehledě na to, že ihned mizí, aniž by cokoliv dalšího na lanech předvedli.
Když princ potkává cizí princeznu, kterou zamění za svou skutečnou zachránkyni, koná se svatba a zoufalou dívku pak přichází spasit její babička, ne sestry, které až v tento moment v Andersenově pohádce stříhají sestře vlasy, aby získaly od čarodějnice radu. Zde však přichází hrdinka o vlasy již v prvním jednání, jakmile může chodit po souši a předstupuje před prince.
Kouzlo nefunguje
Kukučka s Trpišovským jsou dnes žádáni a jejich jména se v souvislosti s režijní prací objevují u mnoha projektů (nedávno také v Orfeovi bratří Bubeníčků, kteří se v něm loučili s taneční kariérou). Kvantita jejich práce však začíná překrývat kvalitu. A tak v Malé mořské víle nepodlehnete divadelní iluzi, v níž sice dominují barevné kontrasty pěkných kostýmů (kromě oděvu královny), ale snaha o vytvoření magických, fantaskních obrazů nevychází. Nejsou totiž zacíleny na detail, promyšlenost a rozvedení nápadů. Nezaregistrujete řádný ponor do Andersenovy předlohy, který by si zasloužila a nakonec i nabízí. Tento pocit ze mě nevyprchal ani po finálním, působivém výjevu, kdy se na horizontu rozevírá bílá plocha vodní pěny, v níž se proměnila malá mořská víla, čeřící pomyslnou hladinu svými pažemi.
Samotný pohybový obsah neposkytuje tanečníkům Národního divadla takový prostor, který by dal vyniknout naplno jejich talentu. Přesto Magdaléna Matějková dokázala z hlavní role vytěžit maximum, přináší křehkost, zranitelnost a éteričnost. Je daleko technicky pregnantnější než alternující Alina Nanu, která zase obdařuje postavu větší rozverností, živelností stejně jako její partner Matěj Šust. Ondřej Vinklát ve stejné roli prince tvoří s Matějkovou více sehranou dvojici, nejen v partnerské práci, ale také procítěnější v emočním prožitku.
Je chvályhodné, že dramaturgie baletu ND myslí na mladého diváka. Počiny, které s tímto úmyslem prezentuje, však nedosahují takových kvalit, které bychom očekávali, o tříbení vkusu ani nemluvě…
Malá mořská víla
Autorka je taneční kritička