Karlínské zjevení aneb řekni, kde ti hipsteři jsou

Sobotní i nedělní koncert byl sestaven jak ze skladeb zbrusu nových, tak z klasiků hudby 20. století – Albana Berga, Karlheinze Stockhausena a Johna Cage.

Sobotní koncert v sále Forum Karlín využíval skvělou akustiku a dostatku prostoru na pódiu k tomu, aby představil publiku zřídka slýchané skladby pro tři orchestry, především Stockhausenovy Gruppen.

První část koncertu byla věnována skladbám novým. Three Petals (Tři okvětní lístky) skladatele Philla Niblocka, které vznikly v roce 2014 pro hamburský festival, jsou určeny pro tři orchestry, které mají skladbu provádět v oddělených prostorách, jimiž obecenstvo musí korzovat. V Karlíně se tři orchestry, řízené Petrem Kotíkem, sešly na jednom jevišti a první a třetí byl posunut o půltón výš.

Následující skladbě beautiful to me. ah byl přítomen i její autor Jacek Sotomski, který obsluhoval při své skladbě elektroniku. Hudebníky vedl dirigent Johannes Kalitzke. Vrcholem první části byly Variace pro tři orchestry Petra Kotíka, definitivně dokončené v roce 2005. Poslední skladbu řídili společně pánové Kotík, Kalitzke a Rolf Gupta.

Po přestávce „předpisově“čtyřkanálově z reproduktorů přehraný Gesang der Junglinge (Zpěv mládenců) Karlheinze Stockhausena naladil posluchače k vrcholu celého koncertu – ke Stockhausenově skladbě Gruppen pro tři orchestry.

Jak řekl na začátku Petr Kotík, většina posluchačů prováděné skladby v životě neslyšela, což nemuselo platit právě pro dnes již klasické Gruppen z let 1955–57. Jeho nahrávky se živému provedení ale nemohou rovnat nejen pro bezprostřednost zážitku, ale i pro napětí, se kterým posluchač sleduje tři dirigenty, jak orchestry úzkostlivě synchronizují.

Posluchačsky náročný koncert je i velkou podívanou. Posuzovat provedení je při absenci posluchačské rutiny problematické, avšak já jsem byl spokojen vrchovatě.

Těžko říci, zda se to týkalo i části obecenstva, která po druhé přestávce odešla, a simultánního provedení skladeb Johna Cage Atlas Eclypticalis (1961) a Winter Music (1957), jež, zde citujme opět Petra Kotíka, „nakopla“Hornická kapela ze Stonavy, vedená Jaroslavem Šindelem, se nedočkala. Simultánní provedení více skladeb zcela odpovídá skladatelově koncepci a hornická kapela byla zdařilým ozvláštněním. Největším zklamáním sobotního večera tak byl nedostatek posluchačů. To je Praha tak malá, že její hipsteři nejsou schopni naplnit Forum Karlín?

Nedělnímu koncertu v Divadle Archa kralovala skvělá houslistka Hana Kotková v Kammerkonzert Albana Berga a skladbě Allegoria della notte skladatele Salvatora Sciarrina. Orchestr Ostravská banda byl rovněž perfektní jak při provedení skladby svého šéfa Kotíka ( Nine + 1), tak Christiana Wolffa ( Trust).

Na obou koncertech bylo sympatické hudební provedení na světové úrovni, které se doplňuje s věcností a přístupem, jenž neznalého posluchače předem nevylučuje, ale zároveň jej „nepoučuje“. Hudebníci jsou si zjevně vědomi toho, že co si kdo z koncertu odnese, nezávisí jen a pouze na nich. O to větší je pak škoda, že se takových zřídkavých příležitostí nechápou snobové. Přitom u téhle hudby lze bezpečně tvrdit, že ji neposlouchají „všichni“.

Víkend nové hudby v tom nejlepším provedení přivezli do hlavního města tři orchestry a tři dirigenti z Ostravy. Na obou koncertech bylo sympatické hudební provedení na světové úrovni, které se doplňuje s věcností a přístupem, jenž neznalého posluchače předem nevylučuje, ale zároveň jej „nepoučuje“