Zápas s populisty je mravní úkol
Polský Klub katolické inteligence (KIK) udělil v sobotu ve Varšavě Tomáši Halíkovi cenu „Pontifici“(„Staviteli mostů“). uměle rozdmýchávají strach z uprchlíků až k hysterii a panice, kteří nedovedou rozlišovat mezi islámem a džihádismem a mezi vlastenectvím, které spočívá v odpovědnosti za rozvíjení kulturních hodnot, a jedovatou ideologií nacionalismu a šovinismu, národního sobectví a nenávisti vůči jiným národům, kulturám a náboženstvím. Demagogové a populisté – a to nejen v tzv. postkomunistických zemích – získávají nebezpečně na síle rozdmýcháváním toho, co je nejnižší a nejtemnější v lidských duších. Brexit a volba amerického prezidenta byly zřejmě porážkou rozumu a vítězstvím emocí – a to velmi problematických emocí. Zápas s populisty není jen politický zápas, je to duchovní a mravní úkol.
Terapeutická role církve
Sekulární svět podcenil sílu náboženství. Dnes vidíme, že „náboženství“je ohromný zdroj energie, která může být použita k dobrému i zlému. Hlavní rozdíly nejsou mezi náboženstvími, náboženskými systémy, nýbrž uvnitř nich. Týká se to i naší katolické církve. Často se setkáme s tím, že dva lidé sedí vedle sebe v kostelní lavici, recitují stejné Credo, avšak svým smýšlením a svými životními postoji vyznávají zcela jiné náboženství (jinak chápou víru, jinak ji prožívají a jinak uplatňují ve svém životě): „mají jiného ducha“.
Často se nyní vracím k větě středověkého mystika Mistra Eckharta: Vnitřní člověk má vnitřního Boha, vnější člověk má vnějšího Boha. Lidé, kteří žijí na povrchu, tak, „jak se žije ve světě“, kteří se snadno nechávají zmanipulovat médii, „veřejným míněním“a populistickými politiky, se často přiklánějí k strnulému „vnějškovému náboženství“, k pouhému „dědictví otců“a folkloru, bez osobní živé víry. Takové povrchní náboženství lze snadno zneužít, stává se často součástí a oporou nacionalismu či jiné politické ideologie.
Druhou skupinu tvoří lidé, kteří prošli skutečnou konverzí, totiž existenciálním obratem od vnějškového konzumního přístupu k životu a od fixace na vlastní ego. Ti už samotným tímto „obratem na hloubku“a schopností rozeznat mezi hlukem reklam všeho dru- hu hlas svědomí, už žijí v Bohu, i když ne vždy vyznávají jeho jméno.
Jsem přesvědčen, že velkým posláním církve je dnes role terapeutická – pomáhat lidem uzdravit, pročistit a projasnit ty temné stíny strachu a frustrací, z kterých těží populisté. Lidé, kteří v sobě uchovávají strach, se stávají zlými lidmi. A ze všech zlých lidí – napsal C. S. Lewis – jsou nejhorší zbožní zlí lidé.
Církev má být polní nemocnicí na bojištích našeho světa, řekl papež František, velký prorok a skutečný pontifex naší doby. Důležitým oddělením této nemocnice je to, které léčí pocity strachu a frustrace, z nichž se rodí agresivita a nenávist a podpora demagogů.
Důležitým posláním institucí, jako je KIK anebo Česká křesťanská akademie, v jejímž čele stojím již více než čtvrt století, je budovat mosty porozumění a důvěry přes příkopy, které vykopávají ti, kdo šíří strach, předsudky, lež a nenávist. Můj přítel Václav Havel vepsal na prapor „sametové revoluce“heslo, plné naděje: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. My křesťané věříme, že tato naděje se v plnosti uskuteční až v eschatologickém završení dějin. Přesto i na naší pouti dějinami je tato naděje velkou posilou pro naše jednání. Udržovat tuto naději, která se cynické „moudrosti tohoto světa“zdá pochopitelně naivní a pošetilá, je i dnes velkým úkolem všech „stavitelů mostů“.