Od „hanobení“k užitečné normě
Včlánku „Prezident je...“Pozor na to! (LN 16. 11.) je jako příklad vyjadřování, které by měla zastavit poněkud skandální navrhovaná novela, uveden příklad Jochova článku o tehdejším prezidentu Klausovi. Tam ale bylo tvrzení jiné, týkalo se prezidenta Havla, o kterém autor konstatoval, že to byl muž, nikoli ufňukaná kremlofilní bába. Že si z chování prezidenta Klause udělala většina čtenářů závěr, že opak tvrzení o Havlovi na něj sedí, byla věc, za kterou si mohl Klaus sám. V článku samém toto tvrzení nenajdete. V podobných kontextech také leží hlavní formální úskalí předložené novely a z vyjádření zástupce předkladatelů na DVTV je zřejmé, že si jsou vědo- mi i asymetrie odpovědnosti vzhledem k trestní neodpovědnosti prezidenta samého: v situaci, kdy se hanobení či zhanobení dopustí sám prezident, měla by represe podle předkladatelů skutečně mířit proti osobám tuto věc pouze konstatujícím nebo jen uvádějícím ve srovnání, jako tomu bylo v Jochově článku.
Návrh novely je projevem nostalgické touhy vrátit se do časů, kdy se zavíralo za to, že mouchy kálely na obraz mocnáře, či se za projevování politických názorů trestaly i děti a mlátilo se obušky. Tento projev je u části předkladatelů nedomyšlený či pomýlený, u jiné části naopak kalkulovaný jako posun směrem k totalitní společnosti, která se jim z jakýchkoli důvodů líbila víc.
Věcně je dost dobře nemožné nástroje „ochrany“užívané u dědičných panovníků sedících na trůně z Boží milosti převádět do kontextu s lidem voleným prezidentem účastnícím se politického boje a své názory v této souvislosti prezentujícím. Současný prezident je podobně jako jeho předchůdce domácím představitelem tzv. postpravdy (překlad post-truth, což oxfordský slovník označil za slovo roku), tedy prostředí, ve kterém objektivní fakta znamenají při utváření veřejných názorů méně než vyvolávání emocí a apel na osobní náhled – a v takovém prostředí je i emotivnější vyjadřování k osobám, jež se k takovému prostředí dokonce samy aktivně hlásí, docela přirozené a není na něm nic špatného či neslušného.
Navázat na debatu o inkluzi
Věc ale nemusí být jen v takto negativní poloze a není tak jednoduchá, aby se dala odbýt jen kategorickým odmítnutím. Vážný novelou neřešený problém je obecné používání posměšků vůči nemocným, konkrétně vůči lidem trpícím duševními chorobami či degenerativními stavy typu demence. Zde by možná připadala v úvahu obecnější norma těmto projevům čelící, lze ale pochybovat, že by sankce měly být v podobě vězení, resp. že by trestněprávní kvalifikace měla být silnější než nejvýše v poloze přestupku. To může být ale konkrétní téma na debatu při projednávání ve sněmovně, resp. pro pozměňující návrhy, otázky odborného posuzování duševního stavu ať již v souvislosti s duševními chorobami, předchozím týráním v dětství, degenerativními procesy ve stáří, nebo dopadem trvalé konzumace alkoholu by mohly být tématem odborných panelů, pro které tento návrh přirozeně otevírá prostor. Celkové vyústění návrhu by tak mohlo být relativně pozitivní a do jisté míry by navazovalo na společenskou debatu o inkluzi u dětí – a pokud by se výsledná podoba přijímaného zákona pozměňujícími návrhy výrazně změnila a netýkala se jedné osoby, ale obecně takto stigmatizovaných nemocných, mohla by výsledkem být úprava, která by nebyla nijak skandální. To se ale realisticky v současném volebním období stihnout projednat a upravit bohužel vcelku jistě nedá.