Dnešek a názory platné za císaře pána
V první části seriálu LN Češi za císaře pána použil autor příspěvku věnovaného vídeňské revoluci 1848 naprosto nepřípustného výrazu ve zmínce o dvou popravených účastnících vídeňských revolučních událostí, Alfredu Becherovi a Hermannu Jellinekovi. Za zmíněný termín „štvaví židovští novináři“by se věru nemusel stydět žádný nacistický židobijec. Stojí za připomenutí, že „štvavý židovský novinář“Hermann Jellinek, doktor filozofie univerzity v Lipsku, kam odešel z Prahy, původem z Moravy, byl hegelián, radikální liberál a že žádal v podstatě totéž co František Palacký a další liberálové roku 1848: zrovnoprávnění všech národů habsburské monarchie, konstituci, občanská práva. Zaplatil za to životem ve svých 25 letech. Pokud se v dalším pokračování seriálu jeho autoři dovolávají autority profesora Georga Jellineka, pak by si snad mohli uvědomit, že tento proslulý státovědec byl synovcem právě popraveného Hermanna Jellineka. O reakci jsme požádali jednoho z editorů seriálu a zároveň autora připomínkovaného článku historika Iva Cermana. Jedním z velkých témat jeho bádání jsou právě Židé a jejich pohnuté osudy.
Poprava byla v roce 1848 výjimečně tvrdý trest, jehož uplatnění je třeba nějak vysvětlit. V Praze nebyl po svatodušních bouřích popraven nikdo, v září 1848 byla naopak všem zatčeným udělena amnestie. Trest smrti měl být udělen jen vůdcům nepokojů. V případě vídeňské revoluce je popravených několik, přičemž zrovna u obou novinářů je těžko přijatelné považovat je za „vůdce“revoluce. Jejich odsouzení souviselo s tehdy rozšířenou představou, že revoluce je výsledkem působení štvavých novinářů, a oběma popraveným navíc uškodil i jejich židovský původ. Novinářů působilo ve Vídni spousta, ale jiní popraveni nebyli. To ve stručnosti vyjadřuje výraz „štvavý židovský novinář“, který samozřejmě není mým osobním úsudkem, ale stručným vyjádřením dobového názoru.
Jellinek nechtěl totéž co Palacký. Byl stoupencem velkoněmeckého řešení, tedy připojení k Německu, což bylo přesně to, co Palacký nechtěl. Jellinek vedl dokonce ostrou polemiku proti Palackému, kterého považoval za „představitele čechomanie“, jenž nechce dopřát Němcům v českých zemích svobodu. Pražské povstání považoval za reakční hnutí. Zatímco Němci podle něj chtěli svobodu pro individuální občany, Češi dle něj chtěli jen svobodu pro svůj národ. A Palacký zase nesouhlasil s říjnovou revolucí ve Vídni. Byl mezi českými poslanci říšského sněmu, kteří Vídeň opustili a 13. 10. 1848 vydali v Národních novinách prohlášení, kde revoluci kritizovali. Palacký měl i antisemitské předsudky, ve svém „politickém testamentu“z r. 1872 odsoudil (a to je velmi mírný výraz) vliv židovských novinářů na vídeňskou žurnalistiku. Tolik k údajné shodě mezi Jellinekem a Palackým.
Omezený rozsah článku mi nedovoloval se k tématu takto široce vyjádřit, ale považoval jsem za žádoucí připomenout památku obou popravených novinářů a neignorovat je. Hermann Jellinek byl vskutku strýcem právníka Georga Jellineka, jehož přínos pro myšlenku lidských práv jsem připomněl z trochu méně obvyklého úhlu pohledu ve 2. díle seriálu. Dopisy jsou redakčně kráceny
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce