Naše první konstituce
Během tří let kolem revolučního roku 1848 vznikly tři různé ústavy – ale žádný užitek z nich nebyl
Habsburská monarchie před březnovou revolucí 1848 patřila k nejkonzervativnějším evropským státům. Politickou strnulost navíc doprovázela i nevýkonná a zkorumpovaná státní správa, zaostalé a nekonkurenceschopné hospodářství, přetrvávající poddanství a velké zadlužení státu. Ne nadarmo se nám říkalo „evropská Čína“.
Zatímco v řadě evropských států, např. sousedním Bavorsku, existovaly parlamenty a ústavy, v Rakousku podobná politická modernizace ještě ani neklepala na dveře. Vzdělanější vrstvy společnosti ale měly vcelku slušné povědomí, jaký je rozdíl mezi absolutismem a konstitučním (ústavním) zřízením. Vděčily za to nejen cestám do ciziny, ale i Havlíčkem redigovaným Pražským novinám, které tu a tam přinášely opatrné zprávy o poměrech v tom či onom státě.
Nepřekvapí, že vyhlášení konstituce – doprovázené zrušením cenzury – se stalo hlavním požadavkem nespokojených občanů v ulicích velkých měst. Vídeňští studenti a měšťané se na dolnorakouský zemský sněm a posléze i císaře Ferdinanda I. (1835–1848) obrátili právě s těmito požadavky. A konstituce byla promptně slíbena. K slavící Vídni se záhy přidala i Praha.
Nejdřív ústavodárný sněm
Otázkou ale bylo, kdo ústavu vytvoří. V monarchii neexistoval žádný ústřední parlament a sněmy jednotlivých zemí spolu nejenže nekomunikovaly, ale postrádaly i zastoupení těch, kteří se ústavy vehementně dožadovali – měšťanů a sedláků. Zbývalo jediné řešení: oktrojírka, tedy ústava sepsaná a uvedená v život nikoliv parlamentem, nýbrž vládou, v našem případě ministrem vnitra Franzem von Pillersdorf.
Text „dubnové ústavy“proto odpovídal tomu, kdo byl jejím otcem. Ústava byla velmi konzervativní a centralistická a volební právo přiznávala jen omezenému počtu velkých daňových poplatníků. Vídeň zareagovala novými nepokoji a císařský dvůr uprchl do Innsbrucku. Překotným vývojem usmýkaný císař Ferdinand I. ústavu odvolal a vypsal volby do říšského sněmu, který se stane konstituantou – tedy parlamentem, který ústavu starobylé říše vypracuje.
Říšský sněm se sešel koncem července ve vídeňském Hofburgu. Zatímco zástupci vzbouřených Uher a Lombardsko-Be- nátska chyběli, poslanci ostatních národů se s chutí a vytrvalostí pustili do sepsání tolik očekávané ústavy. Na půdě ústavního výboru se například řešila tato otázka: vychází moc ve státu z lidu, nebo z císaře? K dalším tématům, nad kterými se sváděly zásadní debaty, patřilo, zda říše bude centralizovaným, či decentralizovaným státem, resp. zde bude složena z historických zemí, či nově vymezených etnických celků.
Významnou roli v debatách sehráli František Palacký a F. L. Rieger – zvláště ten se do celorakouského povědomí poprvé zapsal jako skvělý a neohrožený řečník. Práce na ústavě se však vlekly a v říjnu 1848 byly přerušeny další revoluční vlnou, kdy vzplála vídeňská předměstí, do- šlo k lynčování ministra Latoura a poslanci v hrůze prchali ze zdivočelé Vídně. Sněm se přestěhoval do moravské Kroměříže, aby byl na blízku císaři, který se před „lůzou“uchýlil do Olomouce.
Poslanci, maříte čas!
Návrh „kroměřížské ústavy“, který vznikl jako kompromis, byl prakticky hotov a měl být předložen plénu sněmu. Tomu se však nový císař František Josef I., který nastoupil po Ferdinandově nečekané abdikaci v prosinci 1848, rozhodl zabránit za každou cenu. Když 7. března 1849 poslanci zamířili do sněmovny, našli před zavřenými vraty ozbrojené vojáky a na vratech císařský patent o rozpuštění sněmu, který prý jen marní čas „planým a nevhodným teoretizováním“... Poslancům nezbylo než respektovat kontrarevoluční zvůli a vrátit se domů – či raději odejít do emigrace.
Rakousko tehdy trestuhodně promeškalo první a poslední šanci, kdy se jeho národové svobodně a dobrovolně mohli domluvit na tom, zda a jak chtějí žít ve společném státě. Tato šance se již neměla nikdy opakovat. Císař sice vzápětí vydal novou oktrojírku – která si ovšem Rakousko představovala jako silně centralizovaný stát –, nicméně tato „březnová ústava“ministra Stadiona měla vstoupit v život až za „přiměřených poměrů“, které překvapivě ne a ne nastat. Nakonec byla v prosinci 1851 odvolána, aby se vládlo znovu hezky – a absolutně.