Krásné prázdné světy
ve svých Nočních zvířatech nabízí tři filmy za cenu jednoho. Moc se mu nepodařil ani jeden z nich.
Když hlavní hrdinka Nočních zvířat, majitelka umělecké galerie jménem Susan (Amy Adamsová), nedlouho po začátku filmu rozbaluje obdrženou zásilku, pořeže se o balicí papír. Tento zdánlivě nepodstatný detail výborně ilustruje, jakým způsobem přistupuje úspěšný módní návrhář a nyní již dvojnásobný filmový režisér, scenárista a producent Tom Ford k filmovému vyprávění (jeho prvním filmem bylo manýristické dobové drama A Single Man). Nestačí mu naznačit, že papír, respektive to, co je na něm vytištěné, může být zraňující. Potřebuje to ukázat.
Scéna slouží jako předehra k následujícím dvěma hodinám, během nichž budeme svědky toho, jak rukopis knihy napsané ženiným bývalým manželem Edwardem (Jake Gyllenhaal) zasahuje do Susanina skutečného života. Susan nadějného, ale nijak zámožného spisovatele před lety opustila kvůli bohatému milenci Huttonovi (Armie Hammer), který se stal jejím novým druhem. Kromě občasných výměn pohledů (spíše než slov) s Huttonem sestává Susanin život z návštěv vernisáží nic nesdělujícího umění s konverzací o omlazování vaginy a jiných starostech dam z lepší společnosti. Při skicování vyprázdněného světa zbytečných lidí prokazuje Tom Ford, mířící zde odvážně do vlastních řad, zdravý nadhled a jízlivost. Obojí by však film potřeboval v mnohem větších dávkách.
Edwardův román, jehož děj se před našima očima odvíjí s tím, jak jej Susan čte, se vyznačuje až komicky zatvrzelou vážností. Protagonistou příběhu je Tony (rovněž Jake Gyllenhaal), který se svou manželkou (Isla Fisherová) a dcerou (Ellie Bamberová) projíždí západním Texasem. Ten je Tonym v nadsázce označen za místo, kde je těžké narazit na člověka, natož na telefonní signál. Film ovšem stereotypní vnímání amerického jihu jako necivilizovaného zapadákova zakrátko bez špetky nadhledu stvrdí prostřednictvím party psychopatických vidláků, kteří nejprve vyprovokují potyčku a následně unesou Tonyhomanželku a dceru. Pohodový rodinný výlet se rázem mění v drsný moderní western `a la Cormac McCarthy (Tahle země není pro starý).
Navoněná zdechlina
Poté co je probuzena naše zvědavost, jak bude pokračovat Tonyho trápení, vracíme se do luxusního sídla, v němž dokonale upravená Susan v záběrech připomínajících Hopperovy malby osamělých postav spoluprožívá osudy smyšlených hrdinů a zároveň začíná přehodnocovat svůj postoj k Edwardovi. Vztah rozvedených partnerů je nám postupně rozkrýván ve flashbacích, ještě více oddalujících zodpovězení otázek vztahujících se k napínavému ději románu. K dramatu satirizujícímu život cynických zbohatlíků, kteří mají všechno, a přesto nejsou šťastní, a nekompromisnímu jižanskému thrilleru se tak připojuje ještě sentimentální romance o promarněné šanci na lásku.
Paralely mezi třemi uvedenými příběhy jsou z větší části vytvářeny pomocí sdílených předmětů (Susan a Tonyho manželka například nosí stejný zlatý přívěšek) nebo grafické podobnosti záběrů: Susan ležící ve vaně je prostříhávána s Tonym rovněž ležícím ve vaně; když se Susan sprchuje, vidíme při sprchování Tonyho, a podobně. Potřebuje-li nám Ford naznačit, že Susan pod vlivem knihy vnímá realitu zkresleně, vyděsí ji laciným bafnutím jednoho z knižních psychopatů, případně ji nechá, aby se v galerii pozastavila nad uměleckou instalací s velkým nápisem Revenge, jenž pojmenovává jedno z ústředních témat snímku. Důmyslnější tematická propojenost založená spíše na náznaku než na názornosti filmu není vlastní. Stejnou doslovností se vyznačuje rozkrývání vnitřního světa hrdinů. Ford hercům nevěří tolik, aby je nechal zahrát složitější emoce, a pod nepřesvědčivými záminkami je nutí verbalizovat city postav strojenými větami typu „jsem strašně nešťastná“.
Hlášky jako z druhořadé literatury přitom nezaznívají pouze v rámci Tonyho příběhu, kde by je mohl ospravedlnit fakt, že Edward ve skutečnosti není moc nadaný spisovatel (prostřednictvím Susaniných slov a reakcí jsme naopak přesvědčováni, že napsal mistrovské dílo). Slyšíme je ve všech třech rovinách. Snaha dynamizovat vyprávění kontrastem uhlazeného světa snobů obdivujících moderní pseudoumění a syrové reality amerického venkova proto selhává. Odlišnost jednotlivých světů spočívá zejména v tom, jak vypadají. Pro scény s apatickou Susan zvolil zkušený kameraman Seamus McGarvey chladný styl převážně statických kompozic, v nichž častěji něco chybí, než přebývá. Tonyho snaha najít rodinu a domoct se spravedlnosti je snímána nervnější kamerou a v teplých barvách.
Vedle vysoké řemeslné úrovně se celý film vyznačuje také konzistentně solidními hereckými výkony a pomalým tempem vyprávění. Pomalost ovšem neslouží žádné- mu vyššímu účelu a pouze plochému snímku o lásce a pomstě uměle přidává na vážnosti a snaží se maskovat, že sledujeme pouhou hru na umění. Noční zvířata se vyznačují podobnou povrchností jako životy Susan a jejích přátel, vůči nimž se režisér naoko vymezuje, ale s nimiž zároveň sdílí přesvědčení, že umění musí především vzbuzovat silné emoce, ne něco vyjadřovat. Dokonce imrtvoly jsou zde naaranžovány tak, aby záběr hlavně dobře vypadal. Film pohybující se na pomezí záměrného a nezáměrného braku proto nakonec nejlépe vystihuje příměr, kterým italský fotograf Oliviero Toscani popsal reklamu – „navoněná zdechlina“.
Noční zvířata
Autor je filmový publicista