Osud a plnovous Arva Pärta

Plnovous bez ironie – to mi blesklo hlavou, když zase přišla řeč na Arva Pärta, nejslavnějšího „spirituálního“skladatele dneška. V letošním filmu Dítě Bridget Jonesové se mluví o „ironických plnovousech“současných mladíků, kteří je nosí jako kulturní referenci. Estonský Berlíňan Pärt je v tomhle smyslu „old school“, starověrec: jeho vous je podobně prvotní, raw, bio a direktní jako jeho práce se zvukem.

V edici New Series labelu ECM nyní vyšlo už dvanácté Pärtovo album, Deer’s Cry čili Nářek jelena. Vesměs sbory: při zběžném přehlédnutí se může zdát album jednolité a spíš pro insiderské nadšence sborového elementu. Pak začneme rozlišovat. Estonský smíšený sbor Vox Clamantis zpívá jednou ve velkém obsazení, jindy je zpěv redukovaný na pár osob: to pak má text víc napětí osobního vyznání. Jsou tu skladby s varhanami, s loutnou i s komorním obsazením – a pak věci a capella. Polovina materiálu vychází poprvé.

No a pak ta síť řady užitých jazyků a výchozích kultur: to je samozřejmě silné, citlivé téma. Lze je číst jako odkazy na osud skladatele pozdního 20. století: v Sovětském svazu se spojil s písemnictvím ruským, biblické texty zpracovává i v latině, z pravoslaví pak přestoupil na luteránství, nový domov ho přiblížil textům v němčině, objednávky skladeb od velkých spiklenců (v čele s Hilliard Ensemble) přinesly angličtinu. A nikdy se nevytratila rodná estonština – viz text žijící básnířky Viivi Luikové.

Pärta dnes recenzuje i server pro nezávislý pop Pitchfork: dohlédne k němu i popkultura. Je to skvělé, protože on popový není, spíš si udržuje průzračnost, srozumitelnost, pozici mimo čas. Jako ten plnovous. Existuje ještě advent? Pokud ano, pak The Deer’s Cry je pro něj dosti příhodná deska.