Trumpovo mužstvo z bunkru

„Dream team“nového prezidenta USA je nebezpečný svou myšlenkovou uzavřeností

Nelze vyloučit, že v mezičase od vzniku tohoto textu (středa) do jeho otištění Donald Trump překvapí a do svého týmu jmenuje osobnost, která se bude vymykat jeho dosavadnímu složení. Zatím je to ale tak, že Trump se obklopil jen svými věrnými. Na to má právo, ale avizované „rozmanitosti“, kterou Trump po svém zvolení sliboval, se to příliš nepodobá.

Pokud bychom tedy onu „diverzitu“nepojali v duchu škodolibé poznámky zachycené v amerických médiích. Trumpův „dream team“je ve skutečnosti velmi různorodý: „Jeden nemá rád muslimy, druhý černochy a další Židy.“

Ale dost zlých žertů a falešných slovíček, skutečný problém je v něčem jiném. Podíváme-li se na dosavadní výběr Trumpových lidí, kteří budou mít na starosti bezpečnostní – domácí i zahraniční – agendu, tak zatím vidíme tým, který je nejen velmi loajální vůči příštímu prezidentovi, ale který je i vyřezán z jednoho a toho samého názorového a myšlenkového kusu dřeva.

Žádná překvapení

Trumpův dosavadní výběr přitom není ani tak překvapivý, jako spíše nevyhnutelný. Na poli bezpečnostní a zahraniční politiky neměl v kampani prakticky žádné známější osobnosti, lépe řečeno: neměl takřka nikoho. Kromě senátora Jeffa Sessionse z Alabamy, který byl vůbec prvním (a dlouho také jediným) členem Senátu, který Trumpa podpořil. Teď byl odměněn pozicí ministra spravedlnosti.

Druhou výraznou tváří jeho úzkého okruhu zahraničně-bezpečnostních expertů byl v kampani generál Michael Flynn, bývalý ředitel vojenské zpravodajské agentury (DIA), kterému teď Trump svěří post šéfa Rady pro národní bezpečnost (NSC). A do třetice je to dosavadní kongresman z Kansasu Mike Pompeo, kterého Trumpovi lidé během kampaně oslovili poté, co je zaujal Pompeův velmi kritický pohled na Hillary Clintonovou.

Konkrétně na její roli v tragickém incidentu na americkém konzulátu Benghází, při kterém byl v roce 2012 zabit americký velvyslanec. Pompeo se neztotožnil s vyšetřovací zprávou Kongresu, podle které Clintonová nenesla přímou vinu. „Svým způsobem je to horší než Watergate,“míní Pompeo, podle kterého Clintonová v širokém spiknutí zametla stopy. Donald Trump jej nyní nominoval na šéfa CIA.

Výsledkem je mužstvo, jehož členové se inspirují a posilují ve svých, často poměrně radikálních názorech. V odporu vůči imigraci je Jeff Sessions autorem legislativních návrhů, které by vedle „ilegálů“omezily také dosavadní, zcela legální imigraci na základě pracovních povolení či přistěhovaleckých víz. Podle většiny ekonomických analýz USA sice z legální imigrace profitují, podle Sessionse ale do Ameriky přichází více lidí, než tamní společnost a ekonomika zvládnou.

Generál Michael Flynn nerozlišuje mezi radikálním islámem a islámem jako takovým. Islám podle něho není náboženství, ale „rakovina“, případně „politická ideolo- gie, která se maskuje jako náboženství“. Pozoruhodný je také jeho názor (otištěný v listě The Hill, který sleduje a zároveň ovlivňuje dění v Kongresu), že Spojené státy by měly do Turecka vydat duchovního Fethullaha Gülena, kterého premiér Erdogan viní z přípravy letošního pokusu o puč.

Podle zpravodajského webu Politico ovšem nejde o zcela nezištný samostatný pohled na věc. Flynn po odchodu z DIA pracoval jako poradce pro lobbistickou firmu napojenou na tureckou vládu. Mezi Flynnovy pracovní úvazky pak kromě jiného patřil i loňský placený projev na recepci televize Russia Today v Moskvě, kde pak Flynn seděl u stolu vedle Vladimira Putina.

Pompeo, který byl do Kongresu zvolen v roce 2010 na vlně Tea Party, je odpůrcem jaderné dohody s Íránem, těsně před zveřejněním jeho nominace na šéfa CIA uvedl, že se nemůže dočkat, až bude dohoda zrušena. Zároveň se v minulosti vyslovil pro možnost, s kterou v kampani koketoval právě i Trump, že by CIA mezi své výslechové metody znovu zařadila waterboarding.

Kolem „tvrdého jádra“

Sečteno, Trumpův tým se formuje kolem „tvrdého jádra“, které známe už z kampaně. Zatím to vypadá, že se zde baví „kluci, kteří si rozumějí“a vzájemně si vystačí, semknuti kolem vůdce. Na věrnosti budoucímu prezidentovi není nic tak špatného, naprostá ideová uniformita a poslušnost by však už byly hodně na pováženou.

Výkon americké bezpečnostně-zahraniční politiky tradičně bývá soupeřením více týmů, přetlačováním mezi poradcem pro národní bezpečnost, ministerstvem zahraničí, CIA a Pentagonem. Je to tak dobře, závažná rozhodnutí, třeba i balancující mezi válkou a mírem, vyžadují oponenturu, bez ní se dříve či později dostaví zacyklená myšlenková uzavřenost („bunker mentality“), možnost omylů stoupá.

Nechme se ještě překvapit, kdo se stane Trumpovým šéfem diplomacie a ministrem obrany. Jeho dosavadní skvadra je však nebezpečně jednolitá a je otázkou, zda ještě vůbec do svého bunkru někoho pustí.