Potraty? Papež František pravidla nezměnil
Katolická mravouka může zvenčí vypadat jako kupa prapodivných a přehnaně přísných zákazů. Asi jako kdyby někdo všude kolem silnice hustě nastavěl všemožné dopravní značky – v přesvědčení, že řidiči jsou příliš hloupí nebo nezdární na to, aby si aspoň občas uměli poradit sami.
Přitom katolická církev, na rozdíl od některých jiných křesťanských proudů, nikdy nehlásala, že lidská přirozenost je skrznaskrz zkažená. I svými strohými pravidly se vždycky snaží vyjadřovat něco pozitivního. Když církev neumožňuje rozvod, chce tím říct, že manželská láska je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Odmítnutím antikoncepce dává najevo, že při sexu se má jeden druhému odevzdat se vším všudy, tedy i s možností vzniku nového života. A zákazem interrupcí se tento bezbranný, vznikající život snaží chránit.
Jenže je otázka, kolik lidí v dnešní permisivní společnosti dokáže tento striktní tón oslovit. Navíc se leckdy zdá, že církev se svými pravidly nestojí na straně slabých a ohrožených, ale naopak na ně v jejich už tak těžké situaci vyvíjí drsný nátlak. Ženě týrané nebo opuštěné manželem se pak může zákaz rozvodu jevit jako vězení; a znásilněné ženě zákaz interrupce jako pustý výsměch. A nejde jen o komunikaci církve s vnějším světem; s církevní sexuální etikou má problém i mnoho katolíků. Platí to především pro zákaz antikoncepce: mnozí katolíci se nad ním vlastně ani nerozhořčují, ale jednoduše ho ignorují.
Bioetické spory mezi konzervativci a liberály leckdy připomínají zákopovou válku. Každá strana se opevnila za náspem svých přesvědčení, a kdykoliv přijde z Vatikánu nové nařízení, hned se pečlivě vyhodnocuje, jestli díky němu ta či ona strana pronikla o píď hlouběji do nepřátelských pozic. V této ideologicky vyhrocené atmosféře může zpráva, že „papež povolil kněžím, aby odpouštěli potraty“, snadno vést k nedorozumění.
Rozhřešení za umělý potrat
Co přesně tedy papež udělal a jak tomu máme rozumět? O slavnosti Krista Krále, poslední neděli liturgického roku, vydal k právě skončenému Roku milosrdenství apoštolský list, ve kterém vedle obecných úvah předestřel i několik konkrétních kroků. Na neurčito prodloužil zplnomocnění všech kněží, původně platné jen po dobu trvání Roku milosrdenství, ve zpovědi rozhřešovat (ne odpouštět – odpouští Bůh) hřích umělého potratu. Tuto pravomoc měli dosud jen biskupové. Hned v následujícím odstavci pak papež rovněž na neurčito prodloužil ustanovení, že „platně a dovoleně“mohou všechny hříchy rozhřešovat i kněží hlásící se k Bratrstvu svatého Pia X. – tradicionalistickému společenství, které se od katolické církve oddělilo po druhém vatikánském koncilu.
Snaha definovat, které náboženské úkony jsou „platné“, může působit jako jalové puntičkářství. Z katolického hlediska jde ale o zásadní otázku. Podle katolické verze křesťanství totiž Bůh nenechává lidi napospas ustavičným nejistotám jejich nitra, ale dává jim pevné záchytné body ve vnějším světě: svátosti, dogmata, církevní autoritu. Takto prožívanému náboženství sice hrozí zpovrchnění, ale postoj nehloubat věčně nade vším má i osvobodivý potenciál. Právě zpověď – dnes se jí říká spíš „svátost smíření“– je jedním z nejvýraznějších příkladů této snahy věci v pravý čas uzavřít.
Zmírnění přístupu k potratům spojené se vstřícným krokem vůči tradicionalistickému bratrstvu by se dalo pokládat za lišácké vyvažování sil – jako by papež daroval jeden kousek území liberálům a jiný konzervativcům. A kus církevní politiky v tom jistě je. Ve skutečnosti ale František na mapě sporných teritorií nepřekreslil ani čá- rečku: směrem k liberálům zdůraznil, že „umělý potrat je těžký hřích“, a ohledně znovusjednocení Bratrstva svatého Pia X. s katolickou církví podotkl, že důvěřuje v „dobrou vůli“tradicionalistů (jinými slovy: že teď jsou na tahu oni).
Jedním z akcentů apoštolského listu je starost o zranitelné a slabé, příznačná nejen pro současného papeže, ale i pro řadu jeho předchůdců. V závěru listu František navrhuje, že by neděle před slavností Krista Krále mohla být ustanovena jako Světový den chudých. Protiklad těchto dvou nedělí by byl působivý a mimo jiné by nám připomínal, že vůči tomu, co přesahuje naše malicherné spory, jsme v jistém smyslu „chudí“všichni. František se nás snaží odvrátit od logiky úporného pozičního boje, kdy zisk jednoho musí pro druhého vždycky znamenat ztrátu. A jeho výzva k milosrdenství otevírá stavidla: frontové linie zůstaly přesně tam, kde byly, ale zničehonic je zaplavila vlna jasu z velikého prostoru božství, na který jsme pozapomněli.