Počátky parlamentarismu

Moravská Kroměříž se v letech 1848 až 1849 načas stala politickým centrem habsburské říše

Revoluce 1848 je spjata i s počátky moderního parlamentarismu v našich zemích. Přítomnost politické reprezentace, která se vedle panovníka více či méně zapojuje do vlády nad státem, ovšem u nás má mnohem delší tradici. Její kořeny sahají přinejmenším do 13. století, kdy máme doložena první zasedání zemského sněmu, resp. zemského soudu, což byl v době svého vzniku jakýsi dvojjediný orgán.

Zemské sněmy – český, moravský a slezský – ovšem byly ryze stavovské orgány a v první polovině 19. století v nich reálně zasedala jen šlechta. Navíc byly politicky tak slabé, že jejich existence přes občasnou a opatrnou kritiku nijak nepřekážela absolutistickému stylu vládnutí. Podobný „parlamentarismus“tak byl v zápalu revoluce nemyslitelný. Koneckonců k nejhlasitějším požadavkům vzbouřených občanů patřily vedle zavedení ústavy i požadavky na zřízení parlamentu/ů a zavedení voleb.

Češi do Frankfurtu nevolí

Z pohledu historiků i současníků se rok 1848 jeví jako rok „supervolební“. Jen v Čechách se v rozpětí několika málo měsíců konaly přinejmenším troje volby, v některých městech jim ještě předcházely volby komunální (např. v Praze).

Překvapivě první parlamentní volby, které u nás proběhly, byly ale volby do Německého národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem. Konaly se tu proto, že české i rakouské země byly součástí Německého spolku, kvazistátního útvaru nahrazujícího někdejší Svatou říši římskou národa německého. Frankfurtský parlament měl za cíl vytvořit cestou „zdola“(tj. od volených poslanců) německou ústavu, a sjednotit tak polorozdrobené Německo.

Češi ústy Palackého (v tzv. Psaní do Frankfurtu) účast na sjednocování Německa odmítli a přihlásili se k zachování silné a na Německu nezávislé habsburské monarchie. Vídeňská vláda však tolik odvahy neměla a volby do Frankfurtu pod tlakem Němců vypsala. Nemohla si totiž v průběhu sílících nepokojů dovolit rozdráždit i veškeré rakouské Němectvo, které se již již vidělo součástí sjednoceného Německa.

Čeští Němci tak na rozdíl od Čechů do Frankfurtu volili, a cesty obou zemských národů se tak rozešly. Nejznámějším poslancem z Čech se stal českobudějovic- ký Franz Schuselka, o kterém Havlíček složil posměšnou píseň, jež se záhy stala šlágrem.

Český sněm se nikdy nesešel

Češi a jimi řízený Národní výbor se naopak v květnu a červnu 1848 soustředili na volby do českého sněmu, kde řady dědičné šlechty měli doplnit i neurození zástupci měst a venkova. Stát tyto volby spíše bojkotoval, neboť před sejitím se českého sněmu preferoval svolání sněmu říšského ( Reichstagu), který by přijal říšskou ústavu, a pozdější česká ústava by se s tou říšskou musela nějak srovnat. Zájem Čechů byl ovšem opačný, a tak hektickou organizaci českých voleb připravoval Národní výbor v čele s F. A. Braunerem.

Volby chaoticky probíhaly řadu týdnů a dodnes nemáme přesnou představu, kdo a kde byl do více jak pětisetčlenného sněmu zvolen. Klíčové však bylo, že sněm se v důsledku výjimečného stavu, vyhlášeného Windischgrätzem po potlačení tzv. svatodušních bouří, nikdy nesešel. Vídeň se zbavila českého separatismu a František Palacký později situaci komentoval, že celé povstání bylo neštěstí.

Čechům tak v létě 1848 nezbylo než jít na říšský sněm do vídeňského Hofburgu. Ten se pro mnohé stal skutečnou školou parlamentarismu. Mnozí čeští politici – Rieger, Palacký, Strobach, Brauner, Pinkas – se stali jeho předními členy i řečníky. Nehynoucí zásluhu si reichstag zajistil nejen zrušením poddanství, ale i přípra- vou ústavy. Jeho jednání však ochromilo říjnové povstání, kdy poslanci v obavách o vlastní život prchli změsta. Přístřeší nalezli v moravské Kroměříži, ale atmosféra venkovského města se s Vídní srovnávat nedala. Poslanci se zde cítili izolovaní, velkým problémem pro více než 300 zastupitelů bylo i jen zajištění nuzného ubytování.

Nový císař František Josef I. a jeho vláda vedená Felixem ze Schwarzenbergu navíc s parlamentarismem nepočítali. Osud sněmu se pak naplnil 7. března 1849, kdy byl vládou rozpuštěn a poslanci se vrátili do svých domovů. Mnozí z nich se pak znovu sešli až v roce 1861 (!) na říšské radě ( Reichsrat), nástupkyni říšského sněmu zřízené tzv. únorovou ústavou.