Záhada moderních mučíren
eši milují specializované sportovní oblečky. To je známý fakt. Nikde na světě nenajdete, zvlášť v tepelně příznivějších měsících, v ulicích měst tolik mužů (těch zejména, ale i žen) přijíždějících do práce na kole v lykře. Je pro to i speciální výraz – MAMIL neboli middle aged man in lycra. Česká parafráze by byla asi syndrom DME, tedy druhá míza v „elasťákách“.
Všichni víme, že to v mnohých případech je „pohled pro bohy“, ale na druhé straně většina mamilů se v práci převlékne a z valné části i osprchuje, což by Čekstajl rozhodně hodnotil pozitivně. Nehledě na fakt, že se tito mamilové hýbají, tudíž smát se jim z křesla není fér.
ČEKSTAJL
Co ale Čekstajlu čím dál více vrtá hlavou, je kultura odívání v posilovnách. Rozhodně nejde o nevzhledná otahaná trika, případně s dírami. Ani o nepříliš lichotivé tepláky. Člověk jde do těch moderních mučíren cvičit, ne na přehlídku. Estetično skutečně nehraje roli. Naopak „uválenci“působí víc než sympaticky.
Nejde ani o ty, kteří tělocvičnu vidí jako svůj druhý domov a mají značkové oblečky, raději několik, oni se přece jen i krasavice a adonisové potí. Ale proboha proč mají muži potřebu pobíhat po posilovně v ultraobtažených leginách? Dá se pochopit, že když dřete jako blázen, abyste měli nohy hrající šlachami a svaly, že je chcete ukázat. Ale musí to být vidět se vším všudy, a ještě v roztodivných barvách duhy? Totéž platí pro dámy. Vážně je nutné volit v podstatě to samé odění nohou, ovšem ještě speciálně střižené tak, aby přesně oddělovalo půlky, o předních zářezech nemluvě?
Nepochopitelné vršky jsou pak doménou především pánů. A to zejména těch, kteří se pravděpodobně s činkou v ruce narodili. Nátělníky na špagetová ramínka, která končí až u čtvrtého páru žeber počítáno odspoda, což znamená, že nekryjí ale vůbec nic.
Znovu, je pochopitelné, že pokud se někomu povede vypracovat si musculus pectoralis major do podoby a tuhosti, že by řecké sochy bledly závistí, kdyby jim už dávno barvy z mramoru neslezly, tak chce, aby byl vidět. Ale vlastně pak je otázkou, proč si vů- bec věšet na ramena něco, co stejně působí jako zástěrka. Notabene v barvách typu broskvová. Přitom tito novodobí Spartakové by v takovýchto tónech, natož střizích do města nevyrazili. V šatnách se zachumlají do džínů tak širokých, že pásek má co dělat aby je k pasu přilnul, a mikin s kapucí, v nichž se dřina a pot odvedené na strojích opticky okamžitě ztratí.
Je to zkrátka záhada, skoro tak tajemná jako ježek v kleci. Pravda, co si zrovna o tomto problému myslí Jan Tleskač, je asi bezpředmětná otázka.
V jeho dobách lidé tužili těla tak nějak přirozeněji. Ne v uměle vytvořených, technickými vymoženostmi zaplněných továrnách na svaly.
Autor je redaktorem Seznam Zprávy