Postfaktuální bubliny
Užitečnější než znárodnění Facebooku bude masarykovská drobná práce
Otématu bublin, případně filtrovaných bublin, které vytvářejí sociální sítě, diskutovalo ještě před rokem jen pár intelektuálů a filozofů. Po referendu o brexitu, ale hlavně po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem to najednou vypadá, že o bublinách mluví každý hipster. Diskutuje se o tom v médiích, dokonce se to zmiňovalo v Česku na náměstích (17. listopadu). Univerzity, think tanky, vlády, a dokonce i Evropská komise – ty všechny si najednou uvědomily, že svět má další problém. Pořádají se debaty, panely, konference. Začal zvonit budík a svět chápe, že když nezačneme něco dělat, bude pozdě. A možná už je pozdě.
Všechno spolu souvisí: filtrované bubliny, postfaktická společnost, fenomén „post-truth“(nový termín v oxfordském slovníku), selhání a existenční krize klasických médií. To vše je asi spojeno – zvolení Trumpa, brexit, polarizované společnosti, rychlý nástup populismu, izolacionismu, extremismu.
Zatímco o internetových tribunálech přednášel před časem u nás pouze Václav Bělohradský, svět začíná chápat, že s bublinami, bez pravdy (či jejího usilovného hledání), bez faktů a s nenávistí místo veřejné diskuse nemůže existovat liberální demokracie.
Lid bublin
Jak to souvisí s americkou prezidentskou volbou? Média a tradiční firmy zkoumající veřejné mínění (stále především používající telefonát na pevnou linku) sázely na Hillary Clintonovou. Pak zjistily, že Trumpovi voliči žili ve svých bublinách, o kterých městští liberálové nic nevěděli, protože ti žijí zase ve svých bublinách. Lid bublin nemá ani tušení a ani si nedovede vlastně představit, jaké „pravdy“či konspirace se sdílí v jiných bublinách, jaké jsou jejich informační zdroje. Virtuální interakce s lidmi s jiným názorem se prakticky nekoná, a pokud ano, pak pouze s nádechem odsuzování a nenávisti, pokud se v bublině vyskytne tzv. černá ovce. Městští liberálové sdílí nadávky na Trumpa (Zemana, Farage, Le Penovou apod.) jen s lidmi, kteří je už dávno nenávidí také. Vzájemně se poplácávají po ramenou a mají pocit, že neustálým postováním něčeho na Facebooku si perně odpracovali dávku občanské aktivity či angažmá. Fyzická interakce s lidmi s jiným názorem zmizela v posledních letech už úplně. Agora jako smysluplný veřejný prostor diskuse se vytratila.
Klasická média konečně pochopila, že pro rozhodování voličů jsou sociální sítě klíčové, jenže na sítích lze šířit jakékoli dezinformace a konspirativní teorie. Jako existují husí farmy, existují dnes i klikové farmy, jejichž účelem je dosáhnout maxima kliků, protože klik znamená peníze. Pak jsou tu řízené dezinformace a gangy nenávisti, zakopávající se v opevněných bunkrech. Co je pravda nebo není, je jedno. To je ta postfaktická společnost, ona „post-truth society“.
Na konferenci v Bruselu, kterou autor těchto řádek navštívil, se dokonce volalo po tom, aby sociální sítě typu Facebook byly nuceny ve veřejném zájmu odevzdat, či alespoň zveřejnit své ničemné al- goritmy. Algoritmy jsou přitom sice tajné, ale jejich zveřejněním se přece nic nevyřeší. Ať už přesně vypadají jakkoli, je jasné, že pracují s naším podvědomím, s našimi emocemi, reagují jen na to, co lajkneme, co sdílíme, koho si vybereme za přítele. Nabízí nám pak to známé a podobné.
Dříve člověk točil knoflíkem na rádiu, krásně to bublalo a on objevoval nečekané světy neznámé hudby. Dnes vám YouTube nabízí hudbu podle algoritmu. Místo objevování neznámého je vám přihráváno skoro stejné a podobné. Amazon vám zase nabízí knihy, které chcete asi číst, protože jsou podobné tomu, co jste už četli. Bloumání v knihkupectví, kde jste narazili i na jiné a na neznámé, už skoro vymřelo. A tak je to i s politickou diskusí na sítích.
Učme se střídmosti
Co s tím? Diskutované jsou i recepty násilné (znárodnit Facebook či Google), které se nikdy neuskuteční už proto, že tyto firmy jsou dnes tak bohaté amocné, že se dokážou ubránit. Pak jsou tu recepty o něco méně násilné, ale patrně stejně nerealistické. Zdanit Facebook a Google apod. zvláštní daní, která bude sponzorovat seriózní novinářský obsah. Nebo přimět tyto firmy, aby „dobrovolně“založily nadace, které budou dělat totéž. Zatlačit na tyto firmy, aby eliminovaly lživý, nenávistný a konspirační obsah (už se děje).
Mnohem důležitější bude ale masarykovská drobná práce. Vzdělávání, které bude učit lidi, proč jsou pravda a fakta důležité, občanský žurnalismus, příspěvky posluchačů a čtenářů. Hlavně ale musí vzniknout hnutí mladých lidí, kteří budou muset vyrazit do terénu diskutovat s lidmi, již mají jiný názor. V revolučních dnech roku 1989 také jezdili studenti po venkově. Dobrovolné skupiny, které budou oživovat agoru a staré dobré „fyzické“setkávání lidí. A protože vše souvisí se vším, každý bude muset začít sám u sebe. Dát si hodiny a dny bez Facebooku i bez chytrého telefonu. Učit se střídmosti ve vstřebávání informací. A přemýšlet, co udělat pro obnovení ekosystému pravdy.