Továrna na preference
Zkušenosti s brexitem a několika volbami ukázaly, že průzkumy volební preference neměří, ale vytvářejí
Co mají společného poslední prezidentské volby v USA, prezidentské volby v Česku, hlasování o brexitu, poslední parlamentní volby v Británii a na Slovensku? Ve všech zmíněných událostech průzkumy veřejného mínění naprosto selhaly v předpovědi výsledků. Nebyl to jen odhad nepřesný. Hlasování dopadlo úplně jinak, než průzkumy ukazovaly. Odborníci na to reagují různými způsoby, které selhání zlehčují nebo ho svádějí na různé podružné příčiny. Jsem přesvědčen, že příčina nespočívá v mimořádných okolnostech, to je snad po tolika selháních jasné, ani v tom, jak dobře nebo špatně se průzkumy dělají, ale v průzkumech samotných. Je to vlastně prosté, průzkumy přísně vzato volební preference neměří, ale vytváří.
Když si otevřete učebnici sociologického výzkumu, dočtete se o všech možných limitech zkoumání, ale nakonec tam také najdete ujištění, že to přece jen nakonec nevadí. A najdete tam také mytické příběhy, které vykazují omyly odhadů do dávné minulosti. Klasickým příkladem jsou prezidentské volby v USA v roce 1936, kdy americký časopis Literary Digest chybně určil za vítěze Alfa Landona, a to navzdory dotazování ohromného vzorku více než dvou milionů respondentů. Pro srovnání, dnešní průzkumy si vystačí se zhruba tisícovkou dotazovaných pro celé Spojené státy. Zmíněné volby vyhrál Roosevelt – a vyhrál výrazně.
V učebnicích má tento varující příklad i svoji druhou stranu. Výsledek voleb tehdy totiž správně odhadl neznámý sociolog George Gallup, který se díky tomu vyšvihl a později stal klasikem výzkumů veřejného mínění. Je to vlastně typický mytický příběh. Tak jako Zeus porazil Krona a umožnil tím povstání nového olympského řádu, tak Gallup rozptýlil chaos a omyly starších pokusů a založil tradici průzkumů řádných, jíž se stal zakládající otcovskou postavou. Podle učebnic mají tyto omyly končit v první polovině dvacátého století. Poslední dobou to vypadá, že učebnice bude třeba přepsat.
Vysílání signálů a statistický tělocvik
Dnešní odborníci se s fiasky průzkumů vyrovnávají různě. Jan Herzmann například ve své knize k prezidentským volbám v ČR vysvětluje selhání s odhadem preferencí Karla Schwarzenberga dynamickým vývojem v posledních dnech. Prů- Donald Trump, kam se podíváš.
zkumy mají jisté zpoždění, a nemohly tak podle Herzmanna zachytit Schwarzenbergův nástup v posledních dnech. Podobně jiný sociolog Jan Hartl mluví o „těkavých emocích na poslední chvíli“. Čím by tento nástupměl být způsoben? A co způsobilo náhlý obrat v názorech v aktuálních prezidentských volbách v USA, kde kampaň probíhala více než rok a kde se poslední dny před volbami nic podstatného nestalo?
Dalším vysvětlením, které zaznělo v reakci na americké volby, spočívá v tom, že odpovědi respondentů jsou vychýleny směrem k mediálně přijatelnějšímu kandidátovi. Trump získával v průzkumech slabší procenta, protože se lidé báli přiznat, že kontroverzního kandidáta podporují. Jak pak ale vysvětlit omyly s brexitem a zázračný Schwarzenbergův postup do druhého kola? Vždyť Schwarzenberg byl naopak kandidátem, který byl mnohými podporován demonstrativně. Neměl by být podhodnocen naopak Trumpovi podobný Zeman?
Pak už zbývají vysvětlení poněkud troufalá – průzkumy jsou placeny nebo si média systematicky vybírají ty, které podporují „jejich“kandidáty. Snad lze něco takového tvrdit v malém státě jako Česko nebo Slovensko, ale nedovedu si představit, jak by někdo ovládl ty stovky průzkumů v USA a Británii. V těchto státech jsou v médiích prezentovány většinou nikoliv průzkumy jedné agentury, ale průměrované výsledky mnoha různých průzkumů.
Občas lze také zaslechnout nikoliv kritiku průzkumů, nýbrž spíš kritiku voličů. Jsou prý příliš iracionální a mění názor ze dne na den. Průzkum sice přesně odhadne momentální voličskou náladu, ale nemůže zaručit, že se druhý den nezmění. Jak pak ale vysvětlit, že časové řady průzkumů žádnou labilitu neukazují? Vidíme spíš líné křivky klesající či rostoucí o procentní body. Působí jako graficky zachycený románový příběh, jehož znění ochotně doplňují komentátoři. Dostane-li někdo málo, znamená to, že „voliči vyslali signál“. Akademikům zase slouží data pro statistický tělocvik. Před nedávnem jsem byl přítomen přednášce sociologa z Oxfordu, který velmi sofistikovaně počítal možné povolební koalice po volbách v Británii. Vypadalo to elegantně – a bylo to zcela zbytečné, protože jasně zvítězili konzervativci.
Problém je spíš v tom, že výzkumníci realitu, kterou mají zkoumat, vytvářejí. Předpokládají, že každý má v hlavě uložený štítek s preferencí kandidáta a že jde pouze o to, tento štítek přečíst. Dávají na výběr i odpověď nevím / nejsem rozhodnut, jenže i ta je preferencí svého druhu, pro kterou se musí člověk rozhodnout. Předpoklad strukturovaných preferencí je však arbitrární, ničím nepotvrzený. Výzkumníci v něj explicitně či implicitně prostě věří. Na první pohled se zdá, že takto předpokládají racionálního voliče a že současná fiaska jsou jen důsledkem iracionality a lability mas. Není to tak docela pravda.
Persona, která se předpokládá, je vlastně docela podivná. Tráví čas v jakémsi vnitřním světě, kde si neustále rovná své preference. Průzkumy předpokládají voliče, který nežije mezi lidmi, kde se věci teprve ukazují a domlouvají, ale na všechno už názor má. Není však racionální spíš ten, kdo si zachovává odstup a k rozhodnutí dospívá až postupně?
Jenže málo platné, tazatelé kladou své naléhavé otázky i třeba rok před volbami. Zkoušejí přísně jako ve škole, žádají jasné odpovědi, zato ujišťují, že každá odpověď je správná. Proč by jim člověk nevyhověl! Výroba preferencí není nic těžkého a hlavně odbyt je zajištěn, protože na volbách závisí mnoho a čísla průzkumů jsou tím jediným odhadem voličských nálad, který je k dispozici. Přesněji, jediný, který působí vědecky. V aktuálních prezidentských volbách se jako lepší odhadce ukázal lední medvěd, opice, a dokonce i ryba.
Autor působí na katedře sociologie Filozofické fakulty Ostravské univerzity