Čas za živa pohřbených
Neoabsolutismus přinesl modernizaci habsburské říši, ale také zvýšenou represi jejím obyvatelům
Revoluce let 1848 až 1849 byla pokořena. Namísto ústavy, kterou měl připravit kroměřížský sněm, byla po jeho rozehnání 7. března 1849 ústava oktrojována, tedy vydána císařským nařízením.
Součástí této březnové či Stadionovy ústavy (viz 5. díl seriálu) se stala také listina základních občanských práv (s působností mimo Uhry). Paragraf 12 ústavy dával ale vládě možnost na určitý čas působnost základních občanských práv zastavit v případě války či vnitřních nepokojů.
Tuto možnost vláda bezprostředně využila a ústava jako celek v platnost nikdy nevešla. Definitivně ji pohřbily silvestrovské patenty z roku 1851. Nejdůležitějším výsledkem revoluce tak zůstalo zrušení roboty a poddanství. Dalo by se stručně shrnout, že „sedlák získal půdu a státní byrokrat místo šlechtice výkonnou moc“. Habsburská monarchie se ale ještě konstitučním státem nestala.
I my se můžeme podílet na změně
Příslušníci rakouských starých elit, kteří sledovali postup revoluce s obavami a se stále se stupňujícím odporem, mohli triumfovat. Ale jen zdánlivě. Začala mnohostranná modernizace říše zasahující do právních, institucionálních i hospodářských poměrů. Odstranění mnoha svazujících reglementací, uvolňování živnostenské svobody, prosazování nové celní i obchodní politiky a podporování komunikací (železnice a telegraf) či finančních ústavů vytvořilo předpoklady pro rychlejší nástup industrializace.
Revoluce způsobila velké změny i v myšlení lidí. Ti se nyní mnohem více zajímali o to, co je nového, a samozřejmostí se stala četba novin. Obyvatele monarchie přitahovalo i to, co se děje za hranicemi. Navíc ztratili něco z úcty k úřadům a významným osobám, protože poznali, že někdy, za příznivých podmínek a při vzájemné soudržnosti, je možné svět trochu změnit.
Také úřady se z revoluce poučily. Zavedly opět přísný dohled nad tiskem a posílily bezpečnostní aparát, který neustále sledoval skutečné i domnělé nepřátele státu. Takový systematický dohled si vyžádal vznik nových orgánů, konkrétně nejvyššího policejního úřadu pod vedením Johanna Franze Kempena von Fichtenstamm (v roce 1852) a nové ozbrojené složky, četnictva (již v roce 1849), jehož
řízení také připadlo do Kempenovy kompetence. Důležitý vliv na správu země měla i ministerstva práv a vnitra, v jejichž čele stál postupně Alexander Bach.
Státní byrokracie si ale také uvědomila význam veřejného mínění. Systematicky proto zjišťovala, jaké jsou nálady obyvatelstva, a rozhodla se vytvářet a podporovat prostředky, které totomínění ovlivňovaly: zejména oficiální a polooficiální, subvencovaný tisk. Věděla totiž, že ke svému cíli – společnosti konstituované v duchu císařova hesla Viribus unitis (Spojenými silami) – nemůže dospět jen represí.
Netrpěl jen Havlíček
V postupu vládních struktur proti českému veřejnému životu lze odlišit dvě období související s působením dvou praž-
ských policejních ředitelů. První, Leopold von Sacher-Masoch, nastoupil už v roce 1848 a snažil se nalézt protiváhu k revolučním silám i k liberalismu v českém konzervatismu. Podařilo se mu přimět část českých vzdělanců ke spolupráci. V září 1854 jej ale vystřídal Anton von Päumann, který proti projevům češství uplatňoval mnohem tvrdší postup.
Mocenský tlak státu pocítily především intelektuální elity neněmeckých národních společenství. Ti, kdo se nechtěli přizpůsobit, byli trestáni, konfinováni (nesměli opustit úřady určené místo), vězněni a popřípadě donuceni k emigraci. Symbolem doby, zvané tradičně, byť nepřesně podle Alexandra Bacha, se stal Karel Havlíček Borovský. Rozhodně ale nebyl jediný takto postižený.
Jeden z Havlíčkových ctitelů Antonín
Preininger začátkem padesátých let napsal: „Co člověk dělá, musí dělat chytře a tajně, neboť dnešní časy nejsou pro otevřenost zralé. Lid je třeba zpracovávat jen pomalu a postupně, a tak ho připravovat pro onu velkou dobu, která nás nemine.“Změny politických poměrů se Preininger již nejspíš nedožil, přišla až po porážce Rakouska na italských bojištích v roce 1859, jež jen dovršila blamáž, kterou si Rakousko vysloužilo na mezinárodním poli za své angažmá v krymské válce.
Důsledky porážky smetly dosavadní politickou garnituru – včetně Alexandra Bacha. Prosadit se tak mohli noví lidé, zejména liberálně orientovaný Anton von Schmerling, státní ministr, který vedl vládu a velmi přispěl k přípravě a přijetí únorové ústavy z roku 1861.