Temná je duše Járy Cimrmana
Pod takzvaným laskavým humorem populárního divadla se skrývají témata temná tak, jak jen lidská duše může být
Vítězná hláška vzešlá z hlasování cimrmanovských fanoušků nastolila padesát let po zrodu tohoto unikátního fenoménu českého kulturního prostředí otázku, jak vlastně publikum Divadla Járy Cimrmana „čte“jeho hry. Umí je vnímat jinak než jako kanonické a kolovrátkově omílané texty?
Připomeňme, že v anketě Radiožurnálu Půlstoletí s Cimrmanem vyhrála následující pasáž ze hry Vyšetřování ztráty třídní knihy: „Toto jsou rozumní chlapci? Vždyť je to tady jeden vedle druhého samý debil nebo blbeček. Vždyť se podívejte: debil – blbeček, debil – blbeček, debil – blbeček, debil – blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva blbečci vedle sebe.“
Hřímání ředitele školy na chlapeckou třídu v přítomnosti jejího třídního není zdaleka to nejostřejší, co na adresu žáků padne. Učitel jim vmete do tváří: „Jste tupá, odporná, deprivovaná hovada.“Tohle je ten „laskavý inteligentní humor“, který jsme si navykli spojovat s cimrmanovským divadlem víc než co- koli jiného? I kdybychom připustili, že vytrhnout pár vět z kontextu není dobrým východiskem pro zpochybnění převládajícího mínění o tom, co se na téhle pražské scéně hraje, přece se zamysleme, proč mezi padesáti nabízenými hláškami vyhrála právě tato.
Kdyby totiž padesát let publikum vyhledávalo tenhle specifický soubor jen proto, aby se ponořilo do laskavých slov, bylo by to vlastně i zneuznání jejich autorů. Jistěže psát humor znamená chtít pobavit, potěšit, příjemně naladit, a možná i polaskat. Ale psát pro lidi, to rovněž – u kvalitních tvůrců – znamená touhu něco publiku předat. Pokud projdeme obsah patnácti her Divadla Járy Cimrmana (DJC) pozorně, nalezneme mnohem víc než sdělení, že svět otevírá laskavou náruč: ty příběhy jsou prodchnuty morbidními motivy, zalidněné postavami s asociálním až schizoidním jednáním a v každé hře se objevuje sexuální motiv, často obsažený v netradičních praktikách či deviantních sklonech. Odkrývá se temná duše Járy Cimrmana, servírovaná ovšem na růžovém porcelánu, obložená komickými prvky, s legrací jako přílohou.
Princip šrapnelu
Publikum s laskominami populárních hlášek konzumuje, aniž by si to uvědomovalo, i hutnou krmi, jakou nenabízejí leckterá ambiciózní psychologická dramata. To vše je kořeněno hypertrofovaným důrazem na češství, přecházejícím v silné národovectví až nacionalismus, zvláště tam, kde se vymezuje vůči rakouskému a německému živlu. Jako by se do české kotliny neomylně valily utajované touhy a hluboko zasuté prožitky. Postava světáka narozeného ve Vídni, hlásícího se urputně k rodné řeči i zemi svých předků, je onou kombinací všeumělství s neumětelstvím dost silná a nosná na to, aby všechno to temné a hluboké v sobě obsáhla a převyprávěla – s úsměvem na tváři.
Jára Cimrman není sprostý, přesto v každé z her padne aspoň jeden vulgární výraz. Hra se zdánlivě nevinnými a citově málo zabarvenými větami, nicméně občas vznešenými či patetickými, dostává pointu, jakmile se prostor mezi jevištěm a hledištěm rozezní hrubým slovem. Tenhle svůj princip tvůrci popisují ve hře Vražda v salonním coupé. Vulga- rita je zastoupena krycím slovem „šrapnel“. Je zvoleno příznačně, neboť jakmile přijde ona pointa, veselí přímo exploduje. Motiv původně náležející konverzaci mezi inspektorem Trachtou a praktikantem Hlaváčkem je v další fázi hry dokonce rozvinut jako „vtip na druhou“. To když postava stevarda líčí, že když nezamkne záchod ve stanici, zbudou po odjezdu mezi kolejemi... šrapnely.
Příklad vcelku nevinné legrácky uvádíme pro jeho rafinovanost. Na scénu totiž přivádí slovo považované za sprosté (hovno), aniž by zaznělo. Využívání vulgarit a nadávek ovšem v hrách DJC bývá přímočařejší, viz vítězná hláška o debilech a blbečcích. Ostatně mezi padesátkou vtipných replik nabídnutých k hlasování na webu cimrmanovského půlstoletí (cimrman.rozhlas.cz) najdeme překvapivě mnoho takových, jež ukazují na častý výskyt neslušných výrazů v textech. „Méně krav, více volů“z Posla z Liptákova je dvojsmyslnou narážkou – zajisté nikoho nenapadne myslet na skot.
„Musím se podívat Daňkovi na Ptáčka“z téže hry je z rodu lascivit (bude o nich ještě řeč). „Bratře, otče, blbče“z Afriky ukazuje na natvrdlost františkána Cyrila, kterou ostatní členové výpravy na černý kontinent občas neustojí. „Jelita si tady daly sraz“z Lijavce je sice mírnější, ale správcová jí celkovým postojem k obyvatelům herberku dává správnou ostrost. „Tos mě tenkrát nasral, kamaráde“z Aktu reprezentuje čet- né hrubozrnné dialogy. Upozornění herce Prácheňského kolegům „Tady vždycky seděj blbci“ze Záskoku nás vrací mezi nadávky. A už zbývá jen připomenout, že notoricky známé zvolání lékárníka z Dobytí severního pólu – „Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do prdele, to je mi smutno“– obsadilo v anketě druhé místo.
Co s tím v době, kdy na nás veřejně vyslovovaná sprostota útočí i odněkud, odkud bychom ji dříve vnímali jako nepatřičnou? Ono se s tím totiž musí umět zacházet! Když Ivan Hlas zpívá v Šakalích létech „tenhle barák vám posere pták“, vše je na svém místě. Když v inscenaci Žebrácké opery Ivana Rajmonta v Národním divadle zazněla replika „serem na barák“(v originále není), publikum se nepříjemně ošívalo.
Publikum s laskominami populárních hlášek konzumuje, aniž by si to uvědomovalo, i hutnou krmi, jakou nenabízejí ani leckterá psychologická dramata
Dětská traumata
Zdeněk Svěrák a (před šesti lety zesnulý) Ladislav Smoljak si rafinovaným umisťováním „šrapnelů“sami řekli o to, aby vítěznou hláškou byla jedna z těch vulgárních. Není volbou publika celá ta zavedená teorie laskavosti vlastně postavena na hlavu? A nebylo by to nakonec užitečné? Vždyť úspěšná autorská dvojice nestvořila svého hrdinu jen jako politováníhodného outsidera, ač mu do osudu nadělila bezpočet nezdarů všeho druhu. Cimrman vnímaný komplexně, tedy i s jeho temnou stránkou, je mnohem barvitější fenomén.
Podívejme se blíže na to, co v chlapecké třídě, v níž je několik let postrádána třídní kniha, pedagogy dovádí k zoufalství. Na začátku Vyšetřování sledujeme mnohaminutový monolog ukázkově zakomplexovaného a bezradného učitele. Rejstřík práce s mládeží má zoufale řídký a používá metody, jakými bychom si nepřáli mít svoje děti ve škole vedeny. Na divadle se tomu smějeme. Avšak jak se k sociopatickému učiteli přidávají ředitel, inspektor a zemský školní rada, scénu ovládne infantilita. Při závěrečném potlesku jemožné si vzpomenout, co zaznělo v úvodním semináři – výchovná metoda sebetrestání učitele před žáky jako ukázka citového vydírání a Cimrmanovo lekání žáků prásknutím biče či smekáním paruky. Neschopnost čtyř vychovatelů porozumět třídě nezletilců je přece víc než hláška s urážlivými slovy. Hra ve skutečnosti provádí existenciální sondu do komunity pedagogických pracovníků, kde nacházíme tolik démonů a všelijakých pokřivení, že jedině smích nám dovolí tento nález strávit.
Vyšetřování je sugestivní i proto, že herci jsou po celou dobu obráceni do publika, aby diváci, sedící vlastně na místech žáků, pocítili sílu sdělení s o to větší intenzitou. Ani v jiných cimrmanovských hrách ostatně děti nikdo nešetří. Taťka Žíla z Aktu bez uzardění přiznává, že svých pět potomků bil, dokud nedostal spásný nápad posadit je na různé vlaky, a takto zločinně se jich zbavit, aby se mohl věnovat malování nahých těl. Aby byla krutost umocněna, autoři přidávají matku vykreslenou jako nesvéprávnou alkoholičku.
Konec Aktu vzbuzuje emoce. V tom, že tři znovunalezení synové rodičům odpouštějí, je skryta naděje v hluboké lidství. Kdo by si však přizval na pomoc třeba psychoanalýzu, mohl by právem poukázat na to, že v ději nejsou pročištěna osobní traumata, jimž – nyní již dospělí – synové byly téměř jistě a nutně zatíženi. Žílův hřích ke všemu zůstává nepotrestán morálně. Kdyby téma někdo takto zpracoval „na vážno“a s patřičným důrazem na strádání nedospělců, vzbudil by odpor či rozruch, možná by dostal cenu za odvahu vypravit se tam, kde společnost vidí tabu; tak jako dejme tomu režisér Clint Eastwood s herečkou Angelinou Jolie ve Výměně (Changeling). Jenže „u Cimrmanů“se stejným situacím smějeme.
Zmiňme též utrpení němého Bobše ze stejnojmenné hry, vychovaného srnami. Když se nebohé dítě po letech shledá s krkavčím otcem a vyřkne: „Tatínek je blbec!“a polodementní baron jásá: „Poznal mě!,“vlastně to k smíchu není. Smích se nicméně dostavuje, protože zde se přece smát máme, přišli jsme na komedii.
Tahle hra není znepokojující výhradně kvůli dítěti odloženému matkou do krmítka pro zvěř. Naprosto zdevastované vztahy mezi postavami lze dokumentovat i na pasáži z průvodního slova, v níž se líčí, co následovalo, když hajný přišel manželce na nevěru: „... došlo k drsné hádce, během níž žena hladce porodila. Hajný, vyhlášený to dobrák, se všemožnou péčí snažil, aby se po porodu rychle zotavila. Jakmile se pak mohla postavit na nohy, okamžitě ji vyhnal.“Potlesk. Ten se ostatně dostavuje i v explicitně násilné scéně z Blaníku, v níž rytíř Hynek z Michle mlátí vlastním dítětem o zem a tvrdí, že dítě se směje.
Pro vysvětlení si můžeme dojít do semináře hry Cimrman v říši hudby. Z životopisu své mystické postavy autoři prozradili, že otec nepřál synovým hudebním sklonům a domácí cvičení na housle doprovázel nadávkami. Coby podvědomou pomstu na všech lidech s podobným osudem sestavil dospělý Cimrman vynálezce kabinu pro začínající houslisty: rodič či pěstoun byl zvukově izolován, avšak dítě kontroloval kukátkem, a byl-li pomstychtivý či jinak despotický, uvnitř mohl hudebnímu adeptovi zhasínat.
Copak by se děti z cimrmanovského asociálního prostředí mohly chovat v dospělém věku jinak? V aktovce Posel světla, jež je součástí Posla z Liptákova, se nevděčný odrodilec Stáňa snaží vyhnat staré rodiče do útulku, aby mohl v rodném domě zřídit továrnu. Vzbudí jejich animální reakci a senioři si zachrání krk dokonaným násilím na vlastním dítěti! Stáňu nechají autoři v závěrečné scéně zemřít při výbuchu trinitrotoluenové ná- lože, zatímco rodiče to kvitují znovunastolením domácké idyly.
O dalších podobných motivech stručně. Baron Úvalský z Afriky se za lidožravci vydává proto, aby si odpočinul od početné rodiny. Polární výpravu v Dobytí severního pólu podnikli pouze staří mládenci z Pražského klubu otužilců, ostatní nemohli „z rodinných důvodů“. Neurvalost v mimorodinných vztazích reprezentuje v kuse zvaném Lijavec celkově vypjatá atmosféra v herberku, přičemž se ukáže, že jde vlastně pouze o to, kdo bude spát u okna. Nekorektní je trapičská metoda topení trpaslíků dědem Vševědem v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém.
Opravdu byly všechny tyto situace přivedeny na jeviště pouze za hezkým účelem rozesmát? Vždyť se dozvídáme, s čím nepěkným se na tomto světě můžeme setkat, abychom si pak mohli uvědomit, že nesmíme být stejní. To je jedno z poselství Járy Cimrmana. Bere tíhu světa na sebe.
Bez ohledu na pohlaví
Že pro hry Divadla Járy Cimrmana neexistuje tabu, si můžeme ukázat na motivech sexuálních. Cimrman rozhodně není asketou či řeholníkem. Stačí připomenout jemu adresované milostné dopisy Emílie Weberové ze semináře Švestky, tajné styky s domorodkyní Malá dává v Africe. V Němém Bobši se o něm dozvídáme, že si jako přírodní lékař nasazoval vstavač polní. Není potom divu, že – jak stojí v citátu z liptákovské kroniky – zanechal v hájovně u jmenované obce pětašedesátiletému nadlesnímu a jeho mladé ženě rodinné štěstí v osobě synáčka Jaroslava.
Vedle četných narážek na náruživost různých postav stojí v centru námi studovaného díla dva nadsamci. Již zmíněný otec Žíla přiznává vlastní slabost postavit se chtíči: „Zhoubný démon mi vyrval paletu a štětec z ruky a poručil mi běsnit.“To je ještě monogamista, jemuž k ukájení stačí vlastní žena, již coby devatenáctiletou svedl průhledným pozváním, aby mu stála modelem. Hra Akt je živnou půdou pro celou řadu lascivit, ať už ve formě kosočtverců v sešitě syna Pepy gynekologa, dvojsmyslných narážek na prsy školaček v dialogu se synem Láďou učitelem, básničky Erotika i celkového přístupu syna Bédy kšeftaře k životu. Pohlavní pudy útočí i ze zdánlivě asexuálních pasáží. Ve filozofii externismu se vyskytne „zrcadlová perverze“a za největší pochoutku jsou považovány rozpíčky...
Alfa samcem ještě vyšší úrovně je hrabě Ferdinand von Zeppelin z Hospody na mýtince. Pro svoji neskrývanou promiskuitu byl prý zván sexuálním štvancem, spermonem a erektikem. Vzducholodi vyrábí jako vedlejší produkt ve snaze vyvinout gumopryžový ochranný prostředek pro pohlavní styk. Což lze interpretovat i jako osvětu, což ovšem neplatí o slovních přesmyčkách pij/pyj a spatřili/spářili.
Napříč dalšími hrami se to hemží prostitutkami, běhnami a flundrami, zásobami semene, otázkami na velikost „ptáčků“, voláním „visí, visí!“. Princ Drsoň se mění ve voyeura pozorujícího klíčovou dírkou svatební noc bratra Jasoně. Smích mrzne na rtech u sousloví genitální meliorace.
Svéráznou osvětou jsou i nahlédnutí na pomyslný zadní dvorek dějin, o němž nám ve škole neřekli. V Hospodě na mýtince se dozvídáme, že básník Karel Hynek Mácha byl sexuální maniak s dovětkem „ne že by na tom bylo něco špatné- ho“. Scénické čtení Tma jako v pytli ze Záskoku obsahuje obvinění, že vynálezce obloukové lampy František Křižík byl záletník. Z Českého nebe se na publikum snese přímo sprška informací z ložnic slavných. Skladatel Bedřich Smetana pobývá v očistci proto, že misku vah spravedlnosti tíží dvanáct sboristek, čtyři sólové zpěvačky a jedna biletářka. Divadelník Josef Kajetán Tyl se stal miláčkem národa navzdory tomu, že měl se sestrou své ženy devět dětí. Postava Jana Husa se pohoršuje nad milostnými dopisy vdané Boženy Němcové, a když se na jeviště dostaví její slavná babička, bez uzardění „drbe“o tom, že Barunka byla levobočkem paní kněžny.
Ještě svéráznější je v Českém nebi hra s příjmeními autorů falešných rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Hanka a Linda jsou považováni za děvčata a ve všeobecném zmatku navrhuje svatý Václav jejich přechod z očistce do nebe „bez ohledu na pohlaví“. Transgenderová situace ze hry Záskok je brilantní ukázkou sdělení temného obsahu v lehkém tónu. Když se z dívky Vlasty náhle vyklube muž, přiznává se, že prvního nápadníka, podruha Bártu, „tolik, tolik chtěla, vlastně chtěl“. Bárta je alespoň zklamán, avšak jeho konkurent v milostném trojúhelníku – šikovatel Vogeltanz – nehne brvou. Dál s Vlastou plánuje svatbu a společný život u jednoho pluku. Neskrývaný odkaz na film Někdo to rád horké přináší do dusné erotické situace úlevný efekt, ačkoli by nebylo překvapivé, kdyby si divák připomněl spíš dílo španělského filmaře Pedra Almodóvara.
Jeden ze základních biografických faktů ze života Járy C. je, že mu rodiče až do patnácti let tajili, že je chlapcem, aby donosil šaty po sestře Luise. Variací na téma, pouze v opačném gardu, je proměna Zlatovlásky v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Ponechme stranou nafukování umělých ňader. Až do samotného závěru je princezna zakletá v muže a dotýkání prstenem zde vlastně představuje hormonální terapii užívanou někdy osobami obtížně hledající vlastní identitu. Queer motivem je i samosnubnost sněž- ného člověka objeveného Cimrmanem v Arktidě ( Dobytí severního pólu).
V Blaníku narazíme na motiv explicitně homosexuální. „Veverko, já tě mám rád,“říká přednosta spícího rytířstva a oslovený otráveně opáčí: „Ale pane Smile, vždyť víte, že je to tu zakázaný.“
Vysloveně na tenký led se autoři vydávají v Němém Bobši zálibným vyprávěním nepodstatné postavy obchodního cestujícího Jeřábka o tom, jaképak to bylo, když poznal neobyčejně vyspělou čtrnáctiletou dceru koželuha Tomana. Vypráví „co všechno dívka neměla na sobě, jak se její poživačnost projevovala, proč měla na posteli připevněný řetěz, co s ním musel dělat“. V pasáži těsně předcházející spatřuje tentýž Jeřábek klášterním oknem sedm mladých novicek. První, třetí, pátá a sedmá ležely na postelích, zatímco druhá, čtvrtá a šestá... Nedopovězeno. Můžeme si vzpomenout, že Shakespearově Julii bylo též čtrnáct a že japonský filmař Noribumi Suzuki sklízel za motivy lesbických jeptišek uznání takřka ve stejné době, kdy vznikl Bobeš. To však neodvede naši pozornost od poznání, že cimrmanovský svět je prostoupen sexualitou tak vyzývavou, že by to jiným autorům nejspíš jen tak neprošlo – vezmeme-li v potaz čas vzniku jednotlivých her v repertoáru Divadla Járy Cimrmana.
Polidštění člověka
Je otázkou, kolik diváků se skrze sotva prostupný humoristický obal k výživnému jádru dostane. Zda si třeba položí otázku, proč je tu tolik úkladů a násilí. Opět několik příkladů. Smrt na elektrické sesli v Aktu. Nonšalantní rozvažování Zeppelinovo v Hospodě na mýtince, má-li Kulhánka střelit do břicha, nebo do hlavy. V Němém Bobši se zabíjí starý P/papoušek. V pohádce je na děti nachystán Kašpárkův hrobeček a Bystrozrakým jim je bez obalu sděleno, že Dlouhý se Širokým se neschovali, ale umřeli, v téže hře stejný osud potká obra Koloděje, což je doprovázeno voláním „sláva!“. Jednoaktovka Vizionář z Posla z Liptákova končí symbolickým pozdravem pana Smrtky „na shledanou“vyřčeným do publika.
Z Husova upálení vykřešou autoři v Českém nebi tolik vtipů, až jim hrozí sebevykrádání (nehořlavá břidlicová tabulka, plameny olizují knihovnu, sirky chrastí a nikdo by si ani neškrt, dát ruku do ohně, planout pro myšlenku, hořet za pravdu). Tolik plamenů neobsahuje ani třídílný televizní Hus Jiřího Svobody, přestože si v nich celkem libuje.
Zvláštní zmínku zaslouží lidožravectví. V Dobytí severního pólu tři členové polární výpravy uvažují, že z nedostatku potravy snědí kamaráda Varela Frištenského, jenž táhne místo psů saně a „je libovej“. Ve dvanáctiminutové pasáži padne i návrh nejíst „psy“najednou, nýbrž po částech. Téma se vrací rožněním zmrzlého poručíka Berana a závěr jasně naznačuje, že když to nedopadlo, bude sněden aspoň podobně hibernovaný profesor McDonald.
Jako by vytěžení kanibalismu coby jevu z nejtemnějších zákoutí lidské duše autory dostatečně neuspokojilo – po sedmnácti letech z něj v Africe udělali ústřední dějový konflikt! Obecenstvo vybuchuje smíchy, když v kritických chvílích padají česká úsloví „pečenej vařenej“, „nemastnej neslanej“, „kdyby ses rozkrájel“nebo „stojíš jako zařezanej“.
V Africe eskaluje existenciální rozměr cimrmanovských her. Jejich veselý charakter polidšťuje živočicha jménem člověk, jenž je před námi obnažen na ledví. Jak nám už vyjasnil švýcarský myslitel Carl Gustav Jung (ale už před ním indiánští šamani, tibetští mniši a někteří jiní mudrci světa), světu ukazujeme „personu“, tedy to, co chceme, aby si o nás myslel. Uvnitř sebe sama však toho máme mnohem víc, a hlavně toho temného. V Divadle Járy Cimrmana to pochopí každý, kdo se odváží ke sdělením nabízeným pod haldou hlášek. Kdo by to pochopit chtěl, ale přesto se mu to nedaří, nejsnáze toho dosáhne skrze jediný melancholický moment v celém cimrmanovském díle. Je jím závěrečný dodatek k Dobytí severního pólu, jak se Češi k úspěchu nepřihlásili, aby nepřipadl nenáviděnému Rakousku, a když to po roce 1918 zkusí jediný žijící člen výpravy Frištenský, zůstane zavřený v blázinci. Budeme se smát, nebo nás zamrazí?
Na pódiu se dozvídáme, s čím nepěkným se na tomto světě můžeme setkat, abychom si pak mohli uvědomit, že nesmíme být stejní