Na Muchovi a propagaci Česka stát šetří
Rok české kultury v Japonsku vzniká na koleně. Nemá dramaturga ani vlastní rozpočet. Umělce navíc sháněli přes inzerát
PRAHA Japonská harfistka Akiko Wadaová znala dílo Bedřicha Smetany již ze sboru. Zejména Má vlast je v zemi vycházejícího slunce mimořádně populární. Netušila ale, že Smetana je český autor. A podobně to měla s Alfonsem Muchou, o němž věděla, že jeho díla sbírá tenista Ivan Lendl. Teprve později se jí spojilo, že jsou oba rodáci z Česka, kde Wadaová několikrát koncertovala a vedla semináře.
Příběh paní Wadaové není žádným reprezentativním vzorkem. Podobnou zkušenost má ale řada dalších Japonců, kteří se o evropskou kulturu zajímají. „Japonsko je z hlediska kultury nesmírně konkurenční trh. Ano, hodně lidí zná Smetanu a Dvořáka, oba se ale propagují sami svými díly. Čeští politici na tom žádnou zásluhu nemají,“říká japanolog Ondřej Hýbl.
Jeho slova jako by potvrzovala i chystaný Rok české kultury v Japonsku, který proběhne příští rok v souvislosti s 60. výročím obnovení diplomatických vztahů mezi Japonskem a Českem. „Cílem akce je upozornit na řadu českých kulturních podniků, které se během roku 2017 uskuteční, a doplnit je řadou výstav, koncertů a projekcí, které japonské veřejnosti poskytnou informaci o Česku a jeho kulturní scéně,“říká Marcel Sauer, obchodní rada české ambasády v Tokiu.
Zlatým hřebem akce má být výstava Muchovy Slovanské epope- je, která proběhne v National Art Center Tokio. Japoncům se dostane i dalšího oblíbence – Bedřicha Smetany. Jeho díla v březnu 2017 v Kjótu a Tokiu zahraje Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. „Nemůžeme tam jet s ničím jiným než se Smetanovou Mou vlastí,“říká šéf pražských symfoniků Daniel Sobotka.
Plánované akce
Obě akce do Roku české kultury ale zapadly až poté, co byly dříve naplánovány. Smlouva s National Art Center je již téměř rok podepsaná a pražští symfonici vystoupí u příležitosti jiného jubilea – 20 let partnerství mezi Prahou a Kjótem. Pražský magistrát bude v Japonsku zastupovat i výstava šperků Jarmily Plockové v galerii Shimadai nebo tanečník Jiří Bubeníček, který se představí v Kyoto International Community House.
Zápůjčka Muchovy epopeje i magistrátní program spadají do roku 2017, a začlenění do Roku české kultury je tak logické. Výstava sklářů Stanislava Libenského a Jaroslavy Brichtové v Toyama Glass Art Museum ovšem již běží. I to ale ministerstvo zahraničí (MZV) vyřešilo šalamounsky. Oficiálně totiž japonský rok v tichosti odstartovalo již před dvěma měsíci, aby skláře mohlo zahrnout do programu.
Co dalšího Rok české kultury nabídne? V tom Česko tápe. Programová brožura zatím k dispozici není. Stejně jako neexistuje žádný dramaturg celé akce, o dramaturgické radě ani nemluvě. Do akce je zapojeno ministerstvo kultury, Česká centra i pražský magistrát – každý si ovšem sestavuje svůj vlastní program.
Umělci na inzerát
O tom, že se česká kulturní přehlídka sestavuje podomácku a bez jasné sjednocující linky, svědčí i drobný detail. Ještě letos v říjnu Černínský palác nabízel, že jednotliví umělci nebo instituce mohou přihlásit své akce v Japonsku do webového rozhraní Czechplatform. Program do českého roku tak MZV shánělo na inzerát.
Nic jiného ostatně úředníkům z Černínského paláce nezbylo. Politici se často chlubí, jak dobře v Japonsku funguje naše kulturní diplomacie. Ostatně i brožura k Roku české kultury bude obsahovat zdravici předsedy sněmovny Jana Hamáčka.
Ve skutečnosti ovšem nemá akce žádný vlastní rozpočet. České centrum v Tokiu, které je výkladní skříní kultury, má na své pořady vyčleněno 1,1 milionu ko- run. Jenže nejde o zvláštní položku určenou výhradně na roční maraton české kultury.
Ambasáda v Tokiu si musí vystačit se skromným půlmilionem korun. I to je malý úspěch – běžně totiž velvyslanectví na svůj kulturní program nemají v rozpočtu žádnou zvláštní kapitolu.
Český rok v Japonsku má tak taháky, jako je Mucha nebo Smetana, musí se ale spoléhat, že se budou propagovat sami. Minimálně na straně českých organizátorů běží akce zatím samovolně. Problém nakonec nemusí být ani ve financích.
„Dělat v Japonsku nějakou velkou reklamní kampaň nebo megaakci nemá smysl. Zejména s omezeným rozpočtem je třeba šikovně podchytit komunitu lidí, kteří se o Česko zajímají, využít ji k propagaci odzdola a zároveň spolupracovat s lokálním profesionálním promotérem, který je schopný využít již existující informační background třeba dokumentů japonské veřejnoprávní televize a propagaci opravdu precizně a smysluplně zaměřovat,“popisuje japanolog Hýbl, jak v ostře konkurenčním prostředí v zemi vycházejícího slunce zaujmout.
V opačném směru – odshora – Česko každopádně již Rok české kultury začalo propagovat. A to s předstihem. Do Japonska úředníci z MZV, kteří mají akci na starost, sice neodletěli, zato již v květnu se do Tokia na celý týden podívala pětičlenná delegace senátního výboru pro vědu a kulturu.