Zlomyslné fóry Neila Younga
Od roku 1969, kdy Neil Young nastoupil na sólovou dráhu, uplynul jen málokterý rok, aby nevydal aspoň jednu desku. Svůj zájem rozprostíral od akustického folku po tvrdý rock s kapelou Crazy Horse, s mnoha úkroky stranou, ať už k blues, rockabilly, country, nebo experimentální hudbě. V posledních letech ale aktivitu ještě zvýšil na standard dvou dlouhohrajících novinek ročně (k čemuž musíme připočíst jeho osobní aktivitu při opulentním zpřístupňování vlastního archivu). Přitom stylový rozstřel je možná ještě širší než kdy předtím. něm najdeme to, co se táhne vlastně celou Youngovou tvorbou: neustálé hledání, pokusnictví, snahu o překvapování a možná i jistou formu zlomyslnosti, s níž nedovolí ani tomu největšímu fanouškovi „usnout“.
Na první dojem, jakoby zdálky, se může zdát, že Peace Trail je album jaksi nehybné, velmi klidné, jdoucí tomu nejkonzervativnějšímu posluchači po srsti. Ale stačí se zaposlouchat, a dojdeme k názoru, že se jedná naopak o jednu z nejzvláštnějších desek Neila Younga vůbec – a že je z čeho vybírat a s čím srovnávat.
Základ písní tvoří většinou zcela prostorově, syrově a až jaksi „nehotově“sejmutý zvuk základního tria, tedy bicích, baskytary a akustické kytary. K tomu jsou ovšem většinou metodou playbackových dohrávek přidány další hlasy, zvuky, nástroje – všechno v podání samotného leadera, takže třeba v písních Peace Trail nebo My Pledge slyšíme na sobě navrstvený celý sbor Neilů Youngů, respektive duet Younga s Youngem. To sice není nic až tak šokantního, ale že bychom se s tím v současné hudbě setkávali na každém kroku, to tedy rozhodně ne.
Mezi zvuky, které k základní kostře v některých písních přibývají (třeba Can’t Stop Workin’, Texas Rangers či Terrorist Suicide Hang Gliders), jsou vpády foukací harmoniky. Ta je elektronickými efekty tak brutálně zkreslena a zdeformována a v kontextu s jinak akustickým prostředím té které nahrávky působí natolik výrazně, že je vlastně dominantním zvukem celého alba, přestože se neobjevuje zdaleka ve všech skladbách.
Kmotr práce s elektronikou
Velmi oživujícím dojmem pak působí, když kromě akustické kyta- ry, která občas „halabala“stylem zahrání připomíná spíš demonahrávku, což je ale patrně záměr (celé album natočil Young s kolegy za pouhé čtyři dny a zřejmě spíš chtěli zachytit ducha okamžiku vzniku hudby než perfekcionalisticky vybrousit každý tón), zazní také elektrická kytara. Neboli ikonický Youngův nástroj a důvod, proč je vlastně dodnes tolik ctěn i rockovou generací svých potenciálních vnuků. Je to případ třeba hned úvodní skladby Peace Trail, která působí nejproaranžovaněji a jaksi „nejhotověji“.
Letití fanoušci Neila Younga budou možná za nebetyčnou drzost považovat použití vokodéru v závěrečné písni My New Robot – elektronický „deformátor“hlasu použil na dvou albech v 80. letech. Tehdy naprosto propadla u kritiky i posluchačů, nicméně následující generace je pro sebe objevila a Younga právem považovala za jednoho z kmotrů práce s elektronikou.
Kanadský rocker a písničkář Neil Young je jeden z největších workoholiků hudební scény. V samém závěru letošního roku vydává už druhé album s vročením 2016. Jmenuje se Peace Trail.
Zkreslená elektrická kytara a jiné legrácky
Kuriozitou (anebo další youngovskou zlomyslností?) pak je, že zatímco třeba song Texas Rangers, stojící na zvláštním groovu, který bychom si dovedli v jiném „ošacení“představit třeba v repertoáru nějaké novovlnné kapely, je hrán akusticky, naopak vysloveně countryovou Glass Accident táhne typicky youngovsky zkreslená elektrická kytara. Ne, tenhle člověk to svým posluchačům neusnadňuje.
Jedna věc ovšem jsou aranžérské legrácky, jimiž je album Peace Trail doslova prošpikováno (a díky nimž rozhodně stojí za doporučení i poslech), a věc druhá pak samotné písničky. Pokud – když mluvíme o de facto akustickém Youngovi – chce někdo mezi oněmi deseti novými songy hledat nové Heart of Gold, bude rozhodně zklamán. Young v písničkách pokračuje ve svém aktivismu, to k němu patří naprosto neodmyslitelně, ale hudebně často dost neinvenčně. Zajímavé melodické nápady lze najít u titulní písně nebo u My Pledge, snad ještě v Indian Givers nebo Show Me, ale v ostatních písních se vlastně musíme spokojit s oněmi aranžérskými fóry, abychom se měli čeho chytit. Což je u vyzrálé autorské osobnosti kalibru Neila Younga přece jen trochu málo.
Neil Young: Peace Trail