Proč stále platíme korunou?
Stopy rakouské historie v českých měnových dějinách
My Češi jsme si již zvykli vytěsňovat dlouhé společné dějiny s Rakouskem do zóny jakéhosi nevědomí. Nejvýš je z povinnosti dokážeme ještě tak pasovat do role trpěné části našich bohatých učebnic historie. Přitom v řadě oblastí je pro nás historie rakouského a posléze rakousko-uherského mocnářství natolik určující, že jsme ji jen přestali vnímat – ovšem nikoli pro její nepodstatnost, ale pro její samozřejmost. Málokde to platí tolik jako v oblasti peněžnictví, měny a centrálního bankovnictví.
Připomeňme tedy na začátek, že rakouská centrální banka slaví letos úctyhodné výročí. Dvě stě let nepřerušeného fungování od založení „Die privilegirte oesterreichische National-Bank“(OeNB) císařem Františkem I. v roce 1816, tedy pět let po rakouském státním bankrotu souvisejícím s ohromně nákladnými napoleonskými válkami. Směle můžeme Rakušanům gratulovat i za nás, byť čistě česká centrální banka vznikla na první pohled až mnohem později, před pouhými třiadvaceti lety. Ale opravdu jen na první pohled.
Kontinuita i navzdory historickým zlomům
Historie mívá sklon předstírat, že ve zlomových bodech najednou zmizelo vše staré a budování toho nového začalo od nuly, z ničeho. Ve skutečnosti však i po těch zdánlivě nejzásadnějších, revolučních zvratech „velkých dějin“najdeme řadu návazností na minulost a vcelku hladkých a nerušených přechodů mezi historickými etapami. „Malé dějiny“, tedy například dějiny jednotlivých institucí, jejich zaměstnanců, budov či pracovních agend mají často přirozenou tendenci vyvíjet se hladce, bez zlomů a zvratů.
Totéž platí i pro historii českého centrálního bankovnictví, které sice formálně vzniklo po rozdělení Československa, ale naprosto ne na zelené louce, spíše hladkým a předem promyšleným rozdělením předchozí Státní banky československé. A ta zase vznikla v roce 1950 mimo jiné transformací někdejší Národní banky Československé (NBČS) navazující na tzv. Bankovní úřad ministerstva financí. Ten vznikl v roce 1918 a byl první skutečnou měnovou autoritou nově vzniklého Československa. Bankovní úřad byl zřízen s cílem spravovat peněžní emisi na území nového státu, která vznikla oddělením od peněžní emise nově vzniklého „německého“Rakouska.
Mezi oběma tvůrci měnové politiky – Bankovním úřadem v Praze a OeNB ve Vídni – panovala po skončení první světové války velmi napjatá atmosféra a zásadní rozdíly v názoru na to, co činit. Praha tlačila na dramatické snížení objemu peněz, což nakonec vedlo až k dlouhodobé silné deflaci, ve střední Evropě té doby nezvyklé. Naproti tomu Vídeň nechávala v prvních letech peněžní emisi mnohem volnější průběh, s dopady v podobě vysoké inflace. Přes tyto rozpory však Bankovní úřad ve většině ohledů stavěl na základech infrastruktury, kterou OeNB vybudovala už během celého 19. století.
Prvním počinem OeNB tak bylo například již v roce 1818 zřízení směnárny (Bank-Filial-Casse) OeNB v Praze. O třicet let později byla v Praze zřízena filiálka s úkolem provozovat eskontní obchody ( Filial-Escompte-Anstalt). Šlo o vůbec první takový ústav v celé monarchii, Budapešť následovala až v roce 1851 a Linec ještě o rok později! O významu, který českým zemím OeNB přikládala, svědčí skutečnost, že z prvních deseti filiálek zřídila čtyři právě v českých zemích (Praha, Brno, Olomouc, Opava) a ze 104 filiálek v roce 1918 jich tam bylo 25, tedy mnohem více, než by odpovídalo podílu obyvatelstva českých zemí na populaci mocnářství. A právě tuto hustou pobočkovou síť Bankovní úřad nového Československa převzal a pak po první světové válce beze změn využíval.
Bez ohledu na zmíněné zásadní rozdíly v pohledu na vhodnou měnovou politiku po skončení první světové války se Bankovní úřad hned svým prvním oběžníkem v březnu 1919 přihlásil k celému institucionálnímu dědictví OeNB. Převzal doslova i její služební a disciplinární řád a sbírku jejích služebních předpisů (Dienstunterricht) a využíval je po řadu dalších let. Stejně tak téměř 60% z 356 počá- tečních zaměstnanců Bankovního úřadu se rekrutovalo z řad bývalých pracovníků OeNB.
124 let s korunou
Pokud by někomu připadalo nadnesené konstatování, že peněžní historii Rakousko-Uherska považujeme dodnes za zcela samozřejmou v každodenním životě, pak nepřeháním. Československá a česká peněžní historie prozrazuje přece rakousko-uherskou historickou vazbu jedním stěžejním a stále platným symbolem. Měnou.
V České republice platíme korunou, kterou jako nový název měny zavedl po peněžní reformě v roce 1892 císař František Josef I. V tom roce zanikla do té doby platná měna zlatková (zlatky a krejcary), která měla letitou tradici, byť název mírně mátl, protože zlatka (či též gulden nebo florin) byla kryta stříbrem. Pikantní je, že staré zlatky se za nové koruny vyměňovaly v poměru 1:2, a proto dodnes říkáme desetikoruně „pětka“. Inu a právě Česká republika je poslední zemí z teritoria někdejší rakousko-uherské monarchie, která vpravdě monarchistický název měny koruna používá až dodnes. A to od roku 1892 – tedy 124 let – naprosto nepřetržitě, bez ohledu na všechny změny režimů ve 20. století. I měnová historie dokáže být fascinující.