Ženský boj: vzdělání především

České ženské hnutí se v 19. století zabývalo spíš vlasteneckými tématy než bojem za rovnoprávnost

Nemajetné, nezaměstnané ženštiny staly se rodinám středních tříd břemenem nad míru obtížným, sobě samým pak rovněž nesnesitelnými existencemi,“popisovala Eliška Krásnohorská v roce 1881 situaci neprovdaných žen bez finančního zajištění a vlastního povolání. Jejich osud, to byla podstata ženské otázky se zdánlivě jednoduchou odpovědí: učiňme ženu hospodářsky nezávislou, tedy emancipovanou. Vzdělání dívek zatím však odpovídalo spíše heslu „Kinder, Küche, Kirche“(dítě, kuchyň, kostel) než přípravě k výdělečné profesi.

České ženské hnutí v 19. století bylo spjato především s vlasteneckými úkoly a cíli, nezřídka na úkor ryze ženských přání, odsouvaných na blíže neurčenou budoucnost. Věnovalo se dobročinné a osvětové práci, prosazovalo své požadavky postupně a zákonnou cestou. Ženské listy ještě roku 1905 napsaly, že ženy mají „poctivě pracovati s tichým sebezapřením a s rozumnou účelností“.

Důležitá role připadla spisovatelkám. S ženským světem 19. století si dodnes spojujeme jména Boženy Němcové, Karoliny Světlé, Elišky Krásnohorské nebo Terézy Novákové. Nezbytná byla spolupráce s muži, zejména při petičních akcích a hledání politické podpory.

Krok za hranice domácností

Měšťanský ideál, kdy muž náleží světu veřejnému (tj. zaměstnání a politice), zatímco žena je strážkyní rodinného krbu, fungoval, dokud rodina mohla zajistit svůj chod z jediného platu. Životní náklady se však zvyšovaly, a středostavovské rodiny proto musely chtě nechtě přijmout skutečnost, že jejich dcery usilují o vzdělání a odcházejí za výdělkem mimo domov.

Místem pro vykročení žen z domácích kulis se staly měšťanské salony. Z pražských salonů rodiny Fričovy a Staňkovy vzešla roku 1839 Společnost dívek českých. Její členky připravovaly naučný slovník pro ženy a pokoušely se o vlastní literární tvorbu. Události let 1848–1849 však společenský život omezily. V téže době umírají, mnohdy předčasně, jeho respektované představitelky – Magdalena Dobromila Rettigová, Honorata Zapová, Bohuslava Rajská, Johanna Fričová.

Až v 60. letech se nadechují k činnosti měšťanské ženské spolky, nejčastěji se vzdělávacím a dobročinným zaměřením.

Karikatury, které vyšly v Humoristických listech roku 1913, narážejí na rozdíl mezi agresivními postupy anglických bojovnic za politická práva žen a umírněností jejich českých kolegyň. Na obrázku vlevo odpovídá elegantní Češka zamračené Angličance na otázku, jak se v Praze bojuje proti mužům: „Účinnějšími zbraněmi než vy! To se mu předloží každý týden účet za novou róbu a za nový klobouk a z takové rány se hned tak nevzpamatuje...“Na obrázku vpravo poučují Angličanky svoje pražské kolegyně o drsné taktice boje proti mužům.

Nová generace, často z prominentních vlivných rodin, získává pro ženskou spolkovou práci uznání i hmotnou podporu.

K nepsaným povinnostem měšťanských žen patřila filantropie. Dobročinnost v moderním pojetí, zdůrazňující preventivní opatření před chudobou místo jednorázově udílené podpory, pěstoval Spolek svaté Ludmily se svou jednatelkou Marií Riegrovou-Palackou, dcerou Františka Palackého. V matčiných stopách kráčela Marie Červinková-Riegrová, která vybízela ženu, aby „vládla v říši milosrdenství“.

Centrem osvěty se od roku 1865 stal Americký klub dam založený Vojtou Náprstkem a Karolinou Světlou. V Náprstkově domě měly ženy k dispozici knihov-

nu a čítárnu, klub pořádal přednášky, naučné vycházky a výlety. K řešení ženské otázky přispíval od sedmdesátých let Ženský výrobní spolek český založením obchodnicko-průmyslové školy, školy ošetřování nemocných a zprostředkovatelny práce. Další odborné školy přibývaly, poslední mezeru v hierarchii vyplnilo roku 1890 gymnázium Minerva založené Eliškou Krásnohorskou.

Ženy na území mužů

Ženy se postupně prosadily v profesích blízkých jejich tradiční roli (učitelky, ošetřovatelky), většinou hůře placených a nepříliš prestižních. Vášnivé debaty ale rozvířily na počátku 20. století první absolventky univerzit, které tvořily nevítanou

konkurenci v dosud výhradně mužských oborech. Právě díky nim do ženského hnutí vstupují nová, výbušná témata – boj o volební právo a rovnost v profesi.

Dalšímu mobilizování ženských sil zabránila mobilizace skutečná. Světová válka přivedla ženy do dosud nedostupných profesí, posílila jejich roli v rodinách, o jejichž zabezpečení se musely (a dokázaly) samy postarat. Ukončením války a rozpadem monarchie příběh emancipačního hnutí českých žen končí. Ústavou garantovaná rovnost obou pohlaví, úcta k prezidentovi a nadšení z vlastního státu jako by daly zapomenout na nesplněné cíle. Jak byly představy žen o jejich roli v novém státě vyslyšeny, to už je jiný příběh.