První česká poslankyně
Volební řád do českého zemského sněmu z roku 1861 ženám výslovně nezakazoval ucházet se o poslanecké křeslo – taková možnost byla ovšem tehdy ryzí utopií. Teprve v roce 1908 kandidovaly do sněmu tři ženy. Sice neuspěly, ukázaly však cestu dalším kandidátkám. První ženou ve střední Evropě zvolenou do parlamentu se stala v roce 1912 Božena Viková-Kunětická.
Narodila se roku 1862 v Pardubicích, ve 22 letech se provdala za úředníka Josefa Vika. Věnovala se literatuře a její názory vyvolávaly údiv i rozpaky. Odsuzovala dvojí morálku, hájila volnémateřství – jen mateřstvím podle ní žena dosáhne vnitřní volnosti a svobody. Vymykala se měšťanskému proudu ženského hnutí, které usilovalo zejména o vzdělání a hospodářskou soběstačnost ženy.
Od počátku 20. století se zajímala o politiku. Prosazovala svou vizi tzv. nacionálního mateřství, emancipaci s ohledem na národní zájmy, a bojovala proti útlaku české menšiny v pohraničí. Roku 1909 vstoupila do mladočeské strany a o tři roky později se v doplňovacích volbách ocitla na kandidátce volebního obvodu Mladá Boleslav – Nymburk.
V těchto volbách také uspěla a její vítězství bylo souhrou řady okolností: většina politických stran nominovala pouze muže, výrazně jí také pomohla činnost výboru za volební právo žen a Ústředního spolku českých žen. Místodržící Thun jí ale nevydal certifikát potvrzující zvolení a umožňující vstup do sněmu. Své názory proto šířila alespoň přednáškami a projevy, v nichž využívala nesporného řečnického nadání.
Do poslaneckých lavic vstoupila až 14. listopadu 1918 jako členka Revolučního národního shromáždění. Byla velmi aktivní: navrhovala založení Úřadu pro péči o ženy, předsedala Zemské komisi žen národní demokracie a prosazovala zrušení celibátu učitelek. V polovině dvacátých let se stáhla do ústraní a poslední roky života strávila u své dcery a vnuček v Libočanech, kde roku 1934 zemřela.