Jablkoň umí vážnost i vtip zároveň
Když Jablkoň v 70. letech minulého století vznikl, zamilovali se do něj především alternativci. Skupina přinesla do českého hudebního prostředí skutečně něco úplně nového: svérázný, na nikoli ostentativním hráčském mistrovství postavený vlastní styl, v němž převládaly instrumentálky nebo písně, ve kterých byl text pouze doplňkem. Když v roce 1997 vydal Jablkoň album Písničky, ukázal, že svůj dar originality umí vtělit i do de facto folkrockového výrazu, a ještě navíc napsat (za pomoci spolupracovníků) krásné texty.
Jablkoň ovšem do svých písniček vždycky dokázal dostat něco v dobrém slova smyslu „divného“, co ho odlišovalo od kohokoli jiného. Samozřejmě v tomto ohle- du měl vždy velké plus, že jeho lídrem je Michal Němec, který svou vizáží a hlasem obra v opozici ke své křehké duši a textům prostě „funguje“. A jestliže má v posledních letech po boku ještě éterickou zpěvačku Marii Puttnerovou, je vrchol kontrastu dokonán.
Spojení neobvyklého
Bylo řečeno, že Jablkoň na Vykolejené „reviduje“starší písničky. Cestující v noci chytila za dobrý konec, skvělým nápadem bylo přizvání trombonisty Jana Jiruchy, který dodal nejen sametově melodické vyhrávky, ale i divoké sólo.
Naopak nová verze Když v noci sněží ze jmenovaného „písničkového debutu“z roku 1997, jednoho z nejkrásnějších songů, co kdy Jablkoň vytvořil, je jedinou slabinou alba. Aranžmá pro automatického bubeníka a podivně zkreslené hammondky sice možná odpovídá alternativní podstatě kapely, možná má za úkol i trošku shodit „vrozenou“vážnost písně, ale ve skutečnosti její atmosféře úplně zbytečně takříkajíc dává na zadek.
Jinak je ale album plné zdařilých, vysloveně jablkoňských písní, z nichž každá je jiná než ty ostatní, ale poetiku mají samozřejmě velmi podobnou. Za jeden z jejích nejtypičtějších výrazů můžeme označit třeba Rouno kamenné, ve kterém zní rytmus bicích jakoby sestavených z předmětů nakoupených v železářství (nebo z desek Toma Waitse...), Němcův pěvecký part „zvířete“a v kontrapunktu s ním svěží výraz „krásky“Marie Puttnerové, jejíž zpěv ještě podporuje melodie jak z kávičkového swingového popu z filmů pro pamětníky. Zkrátka spojení ne snad úplně nespojitelného, ale rozhodně ne obvyklého.
Skok na špek
A to platí prakticky pro celé album, nějakou neoposlouchanou libůstku si najdeme všude. Ale písničky z Vykolejené není třeba rozebírat na součástky, silně působí samozřejmě i jako celek. Kupodivu nejvíc ty, ve kterých je Jablkoň víc vážný než hravý. Puttnerové křehká, intimní a smutná studie samoty v Muži na kraji noci. Nebo totéž v Němcově podání v písni Obědvám s tebou, která použitím harmonia, na které hraje bubeník kapely Petr Chlouba, dostává atmosféru venkovského kostelíka (chtělo by se ovšem dodat – při pohřbu).
Anebo Večerní, jejíž podmanivá nálada, podporovaná i pražskými reáliemi, dosahuje účinku spletí v podstatě minimalistických kytarových obratů, čímž si celá píseň může podat ruku se společnou tvorbou Vladimíra Václavka a Ivy Bittové.
Ale samozřejmě že Jablkoň ani na téhle desce neztratil typický smysl pro humor. Ten se tu nejpatrněji projevuje v jeho „hře na bigbít“v písničce Staroměstské náměstí. V podstatě parodické ladění podporuje brutálně zkreslený zvuk elektrické kytary (a její legrační sólo), aranžmá akustické kytary i recitativ na konci.
To je na Jablkoni možná to nejzásadnější a nejzábavnější: posluchač vlastně dostává jak fór, tak naprostou serióznost, někdy i smutek, a to celé „v jednom“. Není to přitom nikdy trapné ani nucené. Ano, Jablkoni je někdy snadné třeba i skočit na špek. Ale s tím se tak nějak počítá.
Nové album skupiny Jablkoň s názvem Vykolejená je další syntézou jejího letitého balancování mezi alternativou a písničkářstvím. V tomto duchu kromě novinek přináší i revize starších písní.
Jablkoň: Vykolejená