Parazitování na Coubertinových ideálech
Je olympiáda nekalou soutěží? Podle našeho občanského zákoníku jsou, stejně jako ve většině ostatních států, tzv. nekalosoutěžní jednání v hospodářské soutěži zakázána. Zákon vyjmenovává, co se pod tím názvem skrývá – klamavá reklama, klamavé označování zboží a služeb, parazitování na pověsti závodu, výrobku či služeb jiného soutěžitele a tak dále. Proč o tom mluvím, když olympijské hry jsou soutěží sportovní, a ne hospodářskou? Protože olympijské hry jsou už dávno hlavně soutěží hospodářskou a teprve potom sportovní. Nebýt obrovského byznysu spojeného nejen s hra- mi samotnými, ale i s olympijskými symboly, přenosovými právy, zakázkami na budování sportovišť a stadionů a tak dále, nebyla by ani největší světová přehlídka sportovních disciplin. Nebyla by největší amožná by neexistovala vůbec, kdyby se ideály barona de Coubertina nestaly předmětem obchodu. Takže správný název by měl znít Celosvětové komerční sportovní hry – například. V tom je nekalá soutěž – že dnešní Mezinárodní olympijský výbor parazituje na ideálech a na jménu a činnosti zakladatele novodobých her, parazituje na jeho pověsti a klamavě tak označuje svoje služby – a to je z hlediska zákona nekalá soutěž. Poslední předseda MOV, který se stavěl proti komercionalizaci her, byl Avery Brundage – a uplynulo už pěkných pár let od doby, kdy byl ve funkci.
Sportovci sami jsou rádi, že jim někdo závody zorganizuje a že mohou po- měřovat výkonnost v celosvětovém měřítku. Jenomže sportovci startující na olympijských hrách, to už nejsou amatéři, tedy lidé, kteří ve svém volném čase trénují a sportují, aby jejich tělo bylo zdravé a výkonné a aby při té zábavě – nikoli zaměstnání! – ztělesňovali antický ideál kalokagathie. Najdete dnes takového člověka na olympijských hrách? Nenajdete, protože by nesplnil kvalifikační kritéria, o kterých ale Coubertin nemluvil. Dnes tam startují lidé, které sport živí – profesionálové.
Když za nějakou práci beru peníze, existuje přímá úměrnost mezi výkonem a penězi, a kdo odolá přilepšení na příjmu, když stačí zapomenout na fair play? To věděli už v 6. století před naším letopočtem staří Řekové. A tak někdo používá zakázané prostředky čili dopuje, někdo ne, a když se na to nepřijde, vyhraje podvodník a fanoušek nic nepozná. Nejhorší je, když se to provalí po několika letech, jako by ty výsledky oficiálně prováděných testů někdo někde schoval a čekal, až bude vhodná doba k uveřejnění. Možná pro někoho nepřijde nikdy, co my víme? A pro jiného třeba až těsně před další olympiádou.
Jistě by se našlo dost lidí, kteří by sledovali skutečně amatérské výkony na skutečných olympijských hrách, nikoli na celosvětových komerčně sportovních soutěžích, a kteří by za odměnu poznali, kde jsou skutečné fyzické možnosti lidského těla, bez podpůrných prostředků. Ať se dále pořádají hry, ale pod názvem, který neparazituje na idejích pana Coubertina. Jenomže má ještě dnes někdo právo podat nekalosoutěžní žalobu? To je otázka k odborné právní debatě.
Autor je ředitelem a spoluvlastníkem nakladatelství právnické literatury Leges