Za prohrané soudy Česko platilo ostudou
Kateřina Šimáčková (52)
LN Hned v několika nálezech jste velmi intenzivně kritizovala práci policie a Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Platí, že jim jdete po krku? Policie a GIBS mohou být naštvaní, co nás to nyní napadlo, začít je obtěžovat, ačkoli jsme to dosud nedělali. Souvisí to se skutečností, že v judikatuře Ústavního soudu došlo k výrazné změně. Do roku 2013 jsme judikovali, že lidé nemají právo na satisfakci za trestný čin, který se jim stal. Na stížnosti obětí, že nebyly vyšetřené trestné činy, které se jim staly, jsme odpovídali, že na to nemají podle Listiny základních práv a svobod právo. Díky tomu jsme třikrát velmi škaredě prohráli u Evropského soudu pro lidská práva. Bylo to ve věcech Bureš, Kummer Vishwanathan a Eremiášová, Pechová.
LNO co konkrétně tehdy šlo?
Pan Bureš užíval léky, kvůli kterým se choval zvláštně. Policisté ho zranili při zásahu, když ho odváželi na záchytku, kam ale nepatřil, protože nebyl pod vlivem návykových látek. Byl pouze kvůli medikaci dezorientovaný. Shodou okolností to byl hudebník, kterého spoutali takovým způsobem, že mu znemožnili hudební kariéru.
V druhém případě (v kauze Kummer Vishwanathan) šlo o situaci na policejní stanici a nedovolený mučivý způsob nasazení pout. Eremiášová a Pechová byl zase případ, kdy jeden Rom při detenci na policejní stanici vypadl z okna a zemřel. Nevyšetřilo se pořádně, jestli vypadl, či byl vystrčen. Pokud dojde ke smrti či nelidskému a ponižujícímu zacházení a zvláště jestliže se ho dopustí stát, tedy nejčastěji policisté, pak musí dojít k účinnému vyšetření.
LN Proč ale má dokazovat, že k ničemu nezákonnému nedošlo, právě stát? Důkazní břemeno přechází na stát, pokud člověka drží v nějaké formě detence a vězněná osoba Policie a Generální inspekce bezpečnostních sborů případech, nezasazuje takto v případech méně významných či majetkových trestných činů.
LN Kolik muselo Česko za špatný postup orgánů činných v trestním řízení zaplatit?
Jen ve zmíněných třech případech to bylo 1,2 milionu korun. A měli jsme z toho ostudu. To je důvod, proč máme v judikatuře Ústavního soudu výroky na adresu policie nebo GIBS. Dosud nebyli ve světle reflektorů jako ti, co udělali nějakou chybu.
Nejsou zvyklí, že by se v jejich práci šťoural Ústavní soud. Zatím jsme se na ně zlobili, když se k pachateli chovali tak, že porušovali jeho základní práva. Najednou jim říkáme, že ještě důležitější je ochránit oběti trestné činnosti policistů, protože v takových případech do základních práv zasahuje prostřednictvím svých agentů stát.
LN Zabývala jste se případem stěžovatele ze Šumavy, který se bránil policejnímu zásahu proti ekologickým demonstrantům (Jan Skalík podal na policii trestní oznámení kvůli nelidskému zacházení. Policisté ho údajně dusili, startovali mu motorovou pilu u hlavy a vysypali mu mravence za triko, aby opustil prostor – pozn.redakce). Proč jste jeho stížnosti vyhověli?
I země jako Velká Británie či Francie mají s policejními zásahy proti demonstrantům potíže. Sem tam se při nich něco stane. V tom šumavském případě jsem si nejprve všimla, v jaký moment se zastavil kamerový záznam, který si policie pořizovala.
LN Jak se ten případ odehrál?
Ze zásahu na Šumavě byly pořízeny hodiny kamerových záznamů, ale zrovna ve chvíli, kdy policisté přistoupili, aby zakročili proti stěžovateli, tak vyklidili prostor od všech ostatních demonstrantů. Zřejmě jim šlo o to, aby nebyl žádný svědek. A pak vypli kameru. To prostě vyvolává podezření. Moje obecné doporučení vůči úředníkům státu a policistům je, že zatímco transparentnost podezření snižuje, uzavřenost jej vyvolává. Máme technické možnosti, jak všechny zásahy, soudní jednání a výslechy dokumentovat. Pokud to budeme dělat, tak to reprezentanty státu ochrání nejlépe.
LN Proč?
V případě pana Skalíka by na tom stát byl mnohem lépe, kdyby byl zásah zaznamenán celý. Kamerové záznamy jsou nejlevnější prevencí, kterou jde pořídit. U zásahu na Šumavě bylo navíc kamer velmi mnoho. Ale v případě našeho stěžovatele bylo vše natáčené přesně do okamžiku, než proti němu začali policisté zakročovat. Kdyby ale byl zásah natočen a nic špatného se tam neodehrálo, tak je to ten nejlepší důkaz neviny policistů.
LN Pojistkou zákonnosti postupu policie ale má být především Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Jak postupovala?
Případ nejprve řešila Inspekce ministra vnitra. Napodruhé, když se případ vrátil k došetření, tak už tato pravomoc přešla na GIBS, tedy novému a nezávislému orgánu, který podléhá vládě. Pro mě bylo největším překvapením, že to ale šetřila tatáž osoba jako napoprvé. Upozornili jsme, že to není z hlediska české ústavy a mezinárodních závazků v pořádku. Kontrola policie má být nezávislá. Proto jsme si vytvořili GIBS. Jenom přejmenováním se chod instituce nezmění. V GIBS sice lidé se zkušenostmi z policie pracovat musí, ale nesmí tam být výlučně.
LN Co rozhodnutí Ústavního soudu znamená pro stěžovatele ze Šumavy?
Že to musí být konečně pořádně vyšetřeno. Sám je velmi aktivní. Jedna z podmínek efektivního vyšetřování je, aby se odehrálo rychle, protože svědkové zapomínají a zranění se hojí. Pokyn ze strany Ústavního soudu zněl: došetřit, a příště vyšetřujte rychleji. Možná se zjistí, že se stěžovateli nic nestalo, ale součástí účinného vyšetřování je i to, že dostane odpověď na vznesené výhrady.
Když má poškozený hájitelné tvrzení, má právo na vyšetření věci a odůvodněnou odpověď. Kupříkladu pan Skalík měl potvrzení od lékaře o možném poranění z příliš těsně nasazených pout a chyběl kamerový záznam. Nedá se proto říci, že jeho tvrzení by byla vycucaná z prstu. Proto musí od orgánů činných v trestním řízení získat přesvědčivé vysvětlení, proč nikdo nebyl stíhán či potrestán.
LN Jak by měla fungovat kontrola policie?
Ve světě se doporučuje dodržovat princip takzvaného vychladnutí. Tedy že zkušení policisté, kteří se objeví v externím kontrol- vystudovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
Později získala doktorandský titul. Patnáct let se věnovala advokacii a přednášela.
Následoval justiční přerod. Nejprve byla v roce 2009 jmenována soudkyní Nejvyššího správního soudu a o další čtyři roky později došla na pomyslný Olymp. Stala se soudkyní Ústavního soudu.
Zastupuje Česko například v Komisi pro demokracii prostřednictvím práva (Benátské komise) a ve Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu EU.
Má se také stát ad hoc soudkyní Evropského soudu pro lidská práva.
Domluví se čtyřmi jazyky.
LN Zaznamenala jste nějakou reakci na vaše verdikty, v nichž jste rozhodovala de facto proti policii a inspekci?
Stalo se to v případu potyčky pana Víta Hassana s revizorem. Ozval se mi jeden policista. Napsal mi e-mail, v němž se svěřil, že má pocit, jako kdybych neměla policisty ráda, když jsem proti nim třikrát nebo čtyřikrát něco rozhodla.
LN Jak jste zareagovala?
Snažila jsem se mu vysvětlit, že i policie je orgán státu, který může zasáhnout do lidských práv. A že došlo ke změně důrazu na práva poškozených policejním násilím. Když jsem byla v advokacii a objevil se případ, v němž byl chycen při korupci advokát, tak jsem to nevnímala jako útok proti advokacii.
Šlo o dobrou věc, že se zbavíme těch advokátů, kteří nám kazí dobré jméno. Musím říci, že pan policista uznal, že i v jeho sboru jsou policisté, kteří by tu práci dělat neměli. A že je rád za mé vysvětlení. V policii pracuje řada skvělých lidí, bez nichž by stát nemohl dobře fungovat. Zajišťují jeho bezpečnost. Tato zkušenost mě vedla k závěru, že naši judikaturu musíme intenzivněji vysvětlovat.
LN Co se vlastně odehrálo v případu s revizorem?
Pan Hassan vyhledal GIBS, protože měl dojem, že zásah proti němu (po tom, co byl v MHD přistižen jako černý pasažér – pozn. redakce) nebyl adekvátní. Inspekce však řekla, že se vůči policistům dopustil křivého obvinění a následně byl odsouzen ke dvěma letům vězení, a to jen na základě tvrzení policistů, na které si stěžoval.
Soudy daly za pravdu svědectví policistů, protože jim hrozí také křivé obvinění. Pokud by se ale potvrdila slova stěžovatele, tak by policistům hrozil mnohem větší postih. Mohli by přijít i o práci a výsluhy. Řekli jsme, že byl porušen princip presumpce neviny, protože nebylo jasně prokázáno, že by se stěžovatel křivého obvinění skutečně dopustil a co se vlastně při zásahu proti němu stalo. ( na základě verdiktu Ústavního soudu byl pak Hassan propuštěn z vězení.)
Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková rozhodně nepatří mezi justiční profesionály – formalisty. Její rozhodnutí jsou v mnoha ohledech nová. Nejen proto se o jejích verdiktech vedou vášnivé polemiky.
LN Jak na vás případ zapůsobil?
Je dosti problematické, aby se někdo obrátil na GIBS a pak se to přetočilo proti němu tak silně, že za to bude uvězněn. K tomu musíme přidat otázku, jaký to bude asi mít dopad na případné další stěžovatele na práci policie, když se obrátíte na kontrolory policie a výsledkem je, že vás zavřou na dva roky.
LN Ale jak je možné, že byl odsouzen?
Odůvodnění soudu bylo, že policisté přece vypovídali pod sankcí křivého svědectví. Ale to přece stěžovatel také. Proto jsme shledali, že takové odůvodnění pro Ústavní soud není dostatečné. A v nálezu jsme řekli ještě jednu věc. V okamžiku, kdy policista, soudce či státní úředník zasahuje, tak by jeho cílem mělo být, aby snížil napětí a situaci vyřešil pokud možno vstřícným a přátelským způsobem. A ne že svým jednáním vyvolá konflikt.
LN Není to příliš veliký nárok?
Zajímala jsem se i o to, jestli je kupříkladu policistům poskytnuto školení v této oblasti. V Německu či Francii je jednou z nejdůležitějších součástí výcviku policistů právě psychologická průprava. Policisté se dostávají do kontaktu především s problémovými osobami v konfliktních situacích. Dost dobře ale řadovým příslušníkům nemůžeme vyčítat, že nejsou schopni tišit konflikty, pokud jim neposkytneme nezbytnou odbornou přípravu.
LN Nebojíte se, že tento váš verdikt tak trochu znevěrohodňuje váhu svědectví policisty, například ve srovnání s USA?
Spojené státy pro mě nejsou právě dobrým příkladem. V trestní politice nejsou nějakým šampiónem. Je to země, kde je mimořádně vysoká kriminalizace a vysoká míra recidivy.
Mým vzorem jsou systémy trestní justice, kde dochází k co nejnižší recidivě. Tedy že lidé jsou rychle a spravedlivě odsouzeni a společnost se k nim chová tak, aby trestnou činnost neopakovali. To se nejlépe daří skandinávským státům a některým spolkovým zemím v Německu.
LN Co si myslíte, že by se mělo změnit, aby byla česká justice lepší?
Každá instituce je tak dobrá, jak dobří jsou lidé, kteří ji tvoří. Velký problém české justice je, že personální politika, která se týká výběru soudců a soudních funkcionářů, bývá velmi nahodilá. Neexistují transparentní procesy, v nichž by se vybírali ti nejlepší a zajišťoval se jejich kariérní růst. Vyšší posty v justici jsou zapouzdřené, takže s výjimkou Nejvyššího správního soudu se lidé s jinou než justiční praxí do vyšších justičních míst vůbec nedostanou.
Když posloucháte soudce z Nejvyššího soudu, tak je vidět, že po škole byli soudními čekateli, pak se z nich stali soudci na okresním, krajském a Nejvyšším soudě. Někdy nemají náhled, jak funguje mimosoudní svět. Řekla bych, že justice by měla být více otevřená, aby do ní přicházeli lidé zvenčí. Špičkoví advokáti a akademici po mnoha letech praxe vám ale na okresní soud nepůjdou, protože vědí, že by ten systém nedokázali ovlivnit, proto by ti nejlepší z nich měli být přijímáni přímo do nejvyšších justičních pater.
Pokud dojde ke smrti či nelidskému a ponižujícímu zacházení a zvláště jestliže se ho dopustí stát, pak musí dojít k účinnému vyšetření