Kati aneb Obrazy lidské tuposti
Jedním z velkých výdobytků svobody v oblasti umění a kultury je přirozený kontakt se světem. Možná už to dnes nikomu nepřijde, ale fakt, že můžeme vidět v regulérním domácím provedení britskou hru starou rok a něco, je prostě báječné. To ovšem také předpokládá pořídit v rekordní době český překlad čili někoho, kdo věc sleduje a postará se.
Původem Ir Martin McDonagh má u nás již dlouho velkého vyznavače v osobě Ondřeje Sokola. Od roku 2002, kdy úspěšně uvedl jeho Osiřelý západ v Činoherním klubu, pravidelně jeho hry režíruje ve vlastním překladu. A tak je tomu i v případě Katů, kteří jsou zjevně jazykově zvláštní a obtížní. Sokol také v rozhovoru připomíná, že hra se v originále odehrává v místním nářečí, což musel eliminovat, i když zachoval rozdíl mezi postavou přicházející z Londýna a místní společností. Jazyková charakterizace postav a prostředí tedy v podstatě zmizela, ale v českém provedení to není na závadu, důležitější je zachování atmosféry skrytého násilí, nepojmenovatelné tenze. Spíš vadí, že vydatné používání vulgarit se v Sokolově převodu točí v jednom kole, jazyk je tu málo vynalézavý a opakují se stále stejné výrazy. McDonaghovy dialogy jsou svižně vystavěné a zábavné, ale některé pasáže inscenace působí mnohomluvně, a tudíž i jednotvár- ně, což ale víc padá na vrub Sokolovy režie než překladu.
Popravčí a jeho štamgasti
McDonagh údajně nápad na hru o slavných britských katech šedesátých let dostal už v roce 2001, ale napsal ji loni a za pouhý měsíc. Děj zasadil do městečka poblíž Manchesteru, „díry“dosti podobné dějištím v jeho irských hrách. Kati se převážně odehrávají v roce 1965, kdy byl v Británii zrušen trest smrti, a hlavní postavou je poslední britský kat Harry Wade (Martin Finger), který v městečku vlastní lokál, v němž se schází parta štamgastů vesměs přiboudlých typů – mezi nimi je hostinský se svou minulostí celebrita. Autor se porůznu inspiroval skutečnými postavami: na závěr přichází Wademu v groteskním výjevu vynadat sám Albert Pierrepoint (Alois Švehlík), přičemž muž tohoto jména byl skutečně slavným katem, ale jinak je celý příběh samozřejmě fabulace.
Hru otevírá poprava mladého odsouzence, který se brání a do poslední chvíle tvrdí, že je nevinen, Wade ho praští a pak oběsí, jeho cynismus přitom je obludný, jeho žvásty rovněž. Po tomto expozé se přeneseme v čase i místě – vše se bude odehrávat ve Wadeově hospodě. I Ondřej Sokol vsadil stejně jako londýnští inscenátoři na realistické pojetí, i když asi ne tak detailně vyvedené. Interiér lokálu s nálevním pultem, stolem, židlemi a ohyzdnými tapetami je přiměřeně zaplivaný, starý a obyčejný, po pravé straně vedou schůdky do bytu majitele. V zadním plánu jeviště jsou prosklené dveře na ulici. Lokál v příslušném příšeří předtím poslouží jako cela a popraviště, pak se zase předsunutím paravánu, na němž se jako v okně míhají chodci, změní v bar. Sokol si trochu a ne úplně důsledně pohrává s filmovými prostředky: na začátku promítá titulky hry a v závěru nechá své dva antihrdiny jet na plátně autem do noci.
Sokolova inscenace je ale především postavená na hercích, na důsledné interpretaci textu, i když ten je místy hodně zrádný, o čemž svědčí nemalé propady v rytmu. Jedno se ale režii musí nechat, od počátku dokáže stvořit atmosféru něčeho hrozivého v pozadí a tato tíseň zůstává všeprostupující, přestože je záměrně přehlušovaná nekonečnými plky hostů.
Detektivka se zvláštním koncem
Vlastně je McDonaghova hra detektivka se zvláštním koncem, a i když divák minimálně v druhé půlce ví, co se asi odehraje, může si tuhle groteskní sebranku doopravdy užít se vším všudy. Vévodí ji Wade, kterému Martin Finger propůjčil sebejistotu blba o ničem a hlavně o sobě nepochybujícího. Zavilý, důležitý pohled, na hlavě buřinku, obepnutý hospodskou zástěrou je králem ve svém usmoleném panství, kde může každého buzerovat, včetně vlastní rodiny. Jeho žena je v podání Dany Černé životem unavená alkoholička, nutící se do koketerie. Její vztah k dceři je přinejmenším zvláštní, ale ve chvíli ohrožení táhne za jeden provaz s manželem. Štamgasti jsou ukázkový spolek chrapounů – Bill (Tomáš Jeřábek) „chlastá“a vede rasistické řeči, inspektor Fry (Jaromír Dulava) se mlčenlivě klátí se skleničkou v ruce a občas se zmůže na slovní odpor, ale když přijde chvíle, kdy by měl zasáhnout, je jen bezmocný trouba. Senilní a nahluchlý Arthur (Vladimír Kratina) je vděčný za každé pivko a s připitomělým pochechtáváním se opakuje vše, co mu „překládá“Charlie (Otmar Brancuzský). Sem přichází Mooney (Václav Šanda), mladý suverén z Londýna, který svádí Wadeovu dceru Shirley (Štěpánka Fingerhutová). Pak zmizí, ale dostaví se někdejších katův pomocník Syd. Ondřej Malý ho pojal jako lehce perverzního, stále drmolícího a zadrhávajícího chcípáka, který svého někdejšího šéfa nenávidí, ale na nic se nezmůže. Ukáže, že Mooney a Syd jsou kumpáni, ale nakonec je stejně všechno jinak, mnohem horší a děsivější. Postava Mooneyho zde ale funguje jako určitý spouštěč a měla by být víceznačná a uchovat si tajemství, které v jiném úhlu odráží téma hry. To se ale v českém nastudování příliš nezdařilo a není to jen vinou hereckého pojetí, režie si s tímhle autorovou záludností prostě nevěděla rady.
McDonaghova hra nepochybně v prvním plánu sleduje téma trestu smrti jako pochybného aktu, jehož zneužití je vždy možné. Sokolova inscenace toto téma neupozaďuje, ale je hlavně obrazem neskonalé lidské tuposti a malosti, která je samozřejmě ve svých projevech groteskní a ve svých důsledcích tragikomická.
Ondřej Sokol uvedl v Činoherním klubu nejnovější hru Martina McDonagha Kati (Hangmen), která měla světovou premiéru v září loňského roku v Londýně. Tamní inscenace zaznamenala velký úspěch u diváků i kritiky a posbírala několik cen.
Martin McDonagh: Kati (Hangmen)