123. výročí Lidových novin

Největší slastí archivního badatele je objevit něco úplně nového, zásadního, co nikdo netušil a co přinutí kolegy přepsat jejich vlastní knihy. Nebo dokonce redaktory Událostí ČT zavolat. Ale to se stává dost zřídka. Mnohem větší je šance najít v archivu nějaký roztomilý text, který vám zvedne náladu, přestože zemí asi nepohne.

Následující vzpomínka zakladatele Lidových novin Adolfa Stránského (1855–1931), nazvaná Jak vznikly Lidové noviny, vyšla v týdeníku Národní práce 23. ledna 1929 a je spíše půvabná než zásadní. I když obsahuje i jednu novou věc: o tom, že název Lidové noviny vymyslel Masaryk, se doposud moc nevědělo.

Stránského vzpomínka se výborně hodí k pátečnímu, 123. výročí Lidových novin, které začaly vycházet v Brně 16. prosince 1893. A také jako připomenutí, že vydavatelé a redaktoři novin to neměli moc lehké ani na začátku období, které je považováno za zlatý věk českého tisku.

Napřed jsem měl Moravské listy, ale šlo to špatně. Peníze nebyly. Zvláště novinářský kolek (zvláštní daň na denní tisk – pozn. red.) nám pil krev. Moravské noviny na začátku vycházely jen dvakrát týdně. Redaktorem byl Hořica, ale šlo to také špatně. Nic neuměl. Pak přišel Čermák, který je teď v Československé tiskové kanceláři. Ten to uměl dobře. Moc šikovný byl. To jsme se zlepšili a vycházeli jako deník. A z Moravských listů se staly Lidové noviny. To mi navrhl Masaryk, kterému se nelíbil název Moravské listy.

Lidové noviny jsem vydával sám dvě nebo tři léta. Ale zase to nešlo. Odběratelů bylo pět nebo šest tisíc. Dával jsem do toho všechno, co jsem vydělal jako advokát. Ale pořád to bylo málo. Za krátkou dobu jsem nevěděl, kudy kam. Tak jsem založil vydavatelské družstvo s omezeným ručením. Podílů jsme měli tenkrát za čtyřicet tisíc zlatých. Svolal jsem podílníky a nabízel jsem jim, aby to někdo převzal, že by to bylo hrozné, kdybychom to měli teď zastavit. Zvláště bývalého poslance Šíleného jsem žádal. Ten měl peníze, ale ani ten nechtěl. Nakonec mi nějaké peníze dala žena, a tak jsem to vedl zase sám. Ale ve dvou věcech, když nejdou, ztratí člověk i kalhoty. Jsou to noviny a divadlo. Já jsem prodělal obojí.

Lidové noviny jsem vydával sám dvě nebo tři léta. Ale zase to nešlo. Odběratelů bylo pět nebo šest tisíc. Dával jsem do toho všechno, co jsem vydělal jako advokát. Ale pořád to bylo málo. Za krátkou dobu jsem nevěděl, kudy kam.

Nakonec jsem to dával všechno Čermákovi za aktiva a pasiva. Čermák to vedl nějaký čas, a když ani on nemohl dál, vzal jsem to zase já. Čermák třikrát provedl fúzi s Procházkovým „Pozorem“. Procházka se stal ředitelem administrace. A nakonec, když nám už bylo nejhůř, když jsme to měli opravdu zavřít, protože přijít o ty kalhoty přestalo být v Lidových novinách pouhou frází, zrušil Körber novinářský kolek. To nám ušetřilo skoro šedesát zlatých denně, noviny byly lacinější a letělo to všechno nahoru. Pak už nám bylo dobře. Mně, i novinám.