Rakousko jako žalář národů?
Pohledy na monarchii jsou povětšinou extrémní: buď zatracení, nebo adorace. Jaká tedy byla?
Po skočení I. světové války se u nás na monarchii a její představitele snesla vlna zatracení. Není divu, mocnářství neslo klíčovou vinu na rozpoutání války. Heslem dne se stalo „odrakouštění“, které mělo změnit charakter státu, společnosti i jednotlivců. Habsburkové byli sesazeni z trůnu, šlechta přišla o majetek i tituly, zmizeli dvorní radové. Církev ztrácela autoritu a vliv na budoucí generace.
V tisku, ve školách i ve filmu (vzpomeňme Vlastu Buriana) se prosadil jednostranný výklad dějin habsburské říše, která byla líčena v nejtemnějších barvách. Čím víc byl československý stát zranitelnější, tím více se vůči Rakousku-Uhersku vymezoval, a to přesto, že Československo svým národnostním složením nápadně připomínalo svého předchůdce. Oblíbenou floskulí se stal obraz monarchie coby „žaláře národů“, pokud možno prohnilého...
Znovu a znovu byla připomínána Bílá hora, jejíž důsledky se měly po třech staletí „úpění“konečně napravit. Nad temnou minulostí měla vyniknout světlá budoucnost nového státu. Český obraz mocnářství se tak lišil od neméně umělé nostalgické vzpomínky, jak ji evokovali zejména rakouští literáti v čele s Robertem Musilem, Josephem Rothem či Stefanem Zweigem. S odstupem století se však nabízí prostor k nezaujatému, emocí zbavenému a přitom kritickému pohledu na naši c. k. minulost.
Monarchie: standardní stát s nestandardními problémy
Předpokladem zhodnocení je, že budeme porovnávat to opravdu porovnatelné a že připustíme, že léta první světové války představují extrém, který se vymykal nejen předešlým desetiletím, ale čemukoli do té doby představitelného.
V principu platí, že podunajská monarchie byla v letech 1867 až 1914 standardním konstitučním státem s liberálním politickým systémem. Císař se sice těšil mimořádnému postavení, ale povětšinou se zdržoval jeho nadužívání a nechával prostor vládě a poslancům. Monarchie byla právním státem, kde vládly zákony a soudy, občan se svého práva domohl v řádu měsíců, nikoliv let, desetiletí či také vůbec.
Prosincová ústava myslela i na kolektivní práva, když národům zaručila rovnoprávnost. Možná to zní překvapivě, ale Rakousko – na rozdíl od Československa – nemělo uzákoněný státní jazyk a němčina v úřadech převažovala na základě tradice a nezbytnosti. Nikdo nebyl pochopitelně žalářován pro svůj etnický původ či národní zápal, pokud se pohyboval v mezích zákona a neusiloval např. o odtržení části území.
To, že v říši probíhaly permanentní nacionální konflikty, nebylo chybou zákonů či systému, nýbrž politických reprezentací, které se nedokázaly dohodnout a ze státu si dělaly rukojmí. Češi se tak za vlády Františka Josefa stali z národa pologramotných sedláků moderním evropským národem, který měl spisovný jazyk, kulturu, politické elity, banky, univerzitu i akademii věd. Na vlastní stát tak byli Rakouskem dobře připraveni.
Faktem však je, že v Rakousku – stejně jako v Československu – byli političtí vězni. Zejména v letech 1867–1870, kdy vláda tvrdě potlačovala českou opozici, se ve věznicích ocitly stovky českých novinářů a aktivistů pro tiskové delikty, pobuřování či velezradu. Postupná stabilizace konstitučního systému však „vrchnostenský“postup státu mírnila, stát dále liberalizovala a od přelomu století i demokratizovala.
Politický vězeň ministrem
Asi nejznámější politický proces s tzv. Omladinou z poloviny 90. let, kdy do vězení putovaly desítky politicky a národnostně radikálních mladíků, představuje výjimku. To samé platí i o pronásledování dělnického hnutí, které koncem osm- desátých let výrazně zeslabilo. Z pozdější perspektivy je ovšem zajímavé, že postavení politických a kriminálních vězňů se od sebe výrazně lišilo. Političtí vězni se těšili značným privilegiím, nemuseli pracovat ani nosit mundúr, mohli si libovolně číst a na cely jim byla donášena domácí strava. V „potravním řetězci“c. k. nápravných zařízení tak stáli výše nežli „sprostí kriminálníci“– jaký rozdíl od nacistických a komunistických věznic a lágrů!
V Rakousku se také někdy naplnilo úsloví „mladí revolucionáři budou staří hofráti“. O tom svědčí i případ mladočecha Bedřicha Pacáka, odsouzeného v roce 1868 na pět let za velezradu, což později nijak nestálo v cestě tomu, aby jej císař jmenoval svým ministrem.