Zločin: od trestu k nápravě
Ačkoliv se Rakousku říkalo „žalář národů“, trest těžkého žaláře byl zrušen už roku 1867. Byla to jedna z reforem, které souvisely se snahou přizpůsobit trestní řád liberálním principům prosincové ústavy. A nebyla to reforma jediná.
V roce 1873 byly novým zákoníkem procesního práva opět obnoveny porotní soudy, které liberálové považovali za pojistku proti zneužívání soudů, k jakému docházelo za neoabsolutismu. Nejprve byly zavedeny už v roce 1869 pro tiskové delikty, potom v roce 1873 pro politické a těžší trestní případy.
Úkolem 12členné poroty bylo rozhodnout, zda je obviněný vinen, na třech soudcích pak bylo, aby jen „technicky“určili, jakou výši trestu mu vyměřit. Porota přitom ani nemusela své rozhodnutí zdůvodnit. Případ Leopolda Hilsnera, obviněného z vraždy – o které český tisk tvrdil, že šlo o vraždu rituální – pak ale ukázal, že porotní soudy mohou vést k flagrantní nespravedlnosti. Hilsnera shledala porota vinným, přestože měla k dispozici jenom sporná svědectví a nepřímé důkazy.
Vývoj právní teorie podnítil snahy o rozsáhlou reformu trestního práva. Období liberalismu je totiž zároveň obdobím odklonu právní vědy od formalismu k praktičtějšímu pojetí, které vnímá prá- vo jako něco, co vytváří společnost. Byl to zejména slavný Lorenz von Stein, kdo podnítil přesun k tomuto sociologickému přístupu.
S tím ovšem souvisela i snaha přizpůsobit právo potřebám řešení sociální otázky, jakou propagoval Eugen Ehrlich či Adolf Merkel. Trest přestal být vnímán jako pomsta za zločin a místo toho se kladl důraz na prevenci a nápravu pachatele. Tento nový přístup reprezentoval Franz Liszt, žák rakouského právníka Julia Glasera.
O reformě trestního práva se vedly bouřlivé odborné diskuse už od 60. let 19. století, ale parlament nakonec všechny předlohy zamítl. Tak tomu bylo i s osnovou nového trestního zákoníku z roku 1912, která z těchto odborných diskusí vzešla. Podařilo se ale uskutečnit reformy vězeňství, které měly kriminály změnit v nástroj sociální nápravy.