Rušné století v jediném člověku

Kromě výše uvedeného patří Leopold Pospíšil především k zakladatelům nové vědní disciplíny: antropologie práva nebolimezikulturního zkoumání právních systémů a zákonů. Za význačný a osobitý „přínos světové vědě“mu letos na podzim, ve více než 93 letech, udělil nadační fond Neuron své prestižní vědecké ocenění.

Skaut versus gestapo

Pospíšil se narodil 26. dubna 1923. „Můj táta byl právník a letec, záložní důstojník letectva. Hitler zbrojil... Takže tátu najali v Jugoslávii, aby tam vytvořil moderní letectvo. Přijeli však nacisté. Za otcem pak přišel poslanec se žádostí od Edvarda Beneše, že táta nemá odjet do Jugoslávie, ale měl by zůstat doma a organizovat útěk našich letců, aby mohli jít bránit Anglii. Kdyby nebylo československých a polských pilotů, dopadlo by to zle,“řekl LN Pospíšil, jehož tatínek „odšiboval“, jak pěknou hanáckou češtinou říká, přes Těšínsko do Velké Británie během půlroku asi 140 pilotů.

Tehdy byl Polda šestnáctiletý kluk, skaut. „Bylo 1. září 1939, nezapomenu na ten den. Začala válka a pro mě taky. K nám domů přišlo gestapo zatknout tátu, schoval se... ,Co budeme dělat?‘ Tak gestapáci zatkli mě. Dotáhli mě do domu SS vedle městského divadla v Olomouci, kde mě mlátili. Nic jsem jim neřekl; myslel jsem, že mě umlátí k smrti. Táta se to doslechl, vzdal se jim. A mě – nemohl jsem chodit – vyhodili malátného ze dveří ven na chodník,“vzpomíná 93letý emeritní profesor Yaleovy univerzity. Kolemjdoucí ho odtáhli domů, ukázali mamince; táta na gestapu a polomrtvý syn! „Naštěstí strejc Robert Pospíšil byl slavný chirurg, zavolala ho tedy a ohledal mě: ,Snad není nic zlomeného, možná ale umírá – mohli mu prokopnout ledviny, játra.‘ No, přežil jsem,“vypráví.

Za čtrnáct dní za ním přišel starší kamarád, jehož otec založil podzemní skupinu. „,Poldo, my tě v té rezistenci potřebujeme,‘ povídal mi. ,Ty jsi hrdina, mlátili tě na gestapu a neprozradil jsi tátu,‘ dodal. A já povídám: ,Blbost. Kdepak, čoveče, vždyť já nevěděl, kde vůbec je! Jakejpak hrdina.‘ Nebál jsem se – to bylo zajímavé – umřít. Ale styděl jsem se, že mě tam umlátí jako dobytek, když jsem se jim nemohl bránit,“říká.

Proti nacismu i komunismu

Jako mladík se do odboje skutečně zapojil. Z 26 kluků, oktavánů ze Slovanského gymnázia (na které vzpomíná v nové knize Léta bohatýrská), zemřeli tři v koncentračním táboře, čtvrtý byl střelen do prsou v boji. „Měli jsme taktiku hit-and-run, udeřit a rychle pryč, ale ne společně, každý jinam,“vzpomíná na akce u Vojnice na Olomoucku, kdy pomáhali stíhaným lidem i zběhovi z wehrmachtu. Během války byl Leo pětkrát vyslýchán gestapem...

Utekl až před komunismem. „To, že je Pospíšil stejně jako jeho otec velikou osobností, se ukázalo i v době, kdy odešel do emigrace. Tam se díky svému od- hodlání a vůli, ale i skvělému orientačnímu smyslu na rozcestích životních cest vypracoval ve světově uznávaného antropologa, později též do špičky komunity Čechoslováků v USA,“řekl LN Jiří Doležel, autor letošní knihy Stopy paměti o osudech významných pamětníků z Olomoucka.

Pospíšil, jenž po válce studoval práva na Univerzitě Karlově, byl i jedním ze studentských vůdců, kteří po puči v únoru 1948 organizovali pochod vysokoškoláků.

„Pokud by v březnu 1948 neutekl, skončil by jistě bez perspektivy – a asi i v komunistickém kriminále, neboť byl na něj vypsán zatykač. Pro mne je příkladem silné vůle, odhodlání a ochoty riskovat, odejít do neznáma, budovat novou existenci, což se mu vrátilo tím, jak mu demokratický systém umožnil rozvinout jeho schopnosti,“dodává Doležel.

Své nadání v cizině skvěle zúročil. „Dnešní mladí lidé nemají takové středoškolské vzdělání, jako jsme měli my. A na vysokých ško- lách se hned vyrábějí specialisté, jenže nemají dostatečně široký základ,“míní Pospíšil. Sám k právnímu základu přidal studium filozofie v Německu, sociologie v Oregonu a antropologie na Yale.

Hanobení říšské vlajky s přáteli skauty, mnohé bití na gestapu a odchod před komunistickou totalitou. Ale i koupání ve vytesaném ledu mezi Eskymáky a cesty do neprobádaných končin ostrovní Nové Guiney už v roce 1954... Ač je to k nevíře, to vše má na kontě jediný muž: Leopold Pospíšil.

A světoznámým vědcem

V Americe se živil jako farmář, kovboj, pekař i hrobník, ale posléze coby odborník na cizí etnika odjížděl na výzkumy do terénu: k Eskymákům Nunamiut na Aljašce, k indiánům Hopi a na největší tropický ostrov světa – na divokou Novou Guineu. V roce 1954 se jako jeden z prvních bělochů dostal k horským Kapaukům, u nichž pobýval a o nichž napsal řadu knih. „Stal jsem se tam i adoptivním otcem,“říká Pospíšil.

„Terénní výzkum mezi Kapauky byl průlomový. Předně se jednalo o do té doby antropologicky nezkoumanou skupinu. Dále lze vyzdvihnout, že výsledky studia kapaucké ekonomiky popřely některá dogmata marxismu, jelikož Pospíšil u této aliterární společnosti odhalil jednoduchou formu kapitalismu. U Kapauků se zabýval studiem jejich právního systému, čímž položil základy antropologie práva,“řekl LN docent Martin Soukup z Univerzity Palackého, jenž zkoumá populaci Nungonů v novoguinejské vsi Yawan.

Profesor Leopold Pospíšil, jenž po sametové revoluci svými přednáškami ovlivnil celou jednu generaci českých etnologů, si udržuje i v desáté dekádě svého žití neuvěřitelnou mentální svěžest: „Zápolím sice s parkinsonkou, ale mám svůj plán. Každý den sním kopec šlehačky, kvůli čistému tuku, a vyluštím křížovku. Starším lidem říkám: nesmíte nechat mozek zahálet! To by byl šlus.“