Papuánci mysleli, že jsem nesmrtelný

PRAHA „Nic moc jsem tam nepotřeboval. Jedl jsem, co oni – proteiny získávali z hmyzu, pak různé hlízy,“vzpomíná

Leopold Pospíšil.

LN Jak to probíhalo, když jste se v září 1954 vydal za Kapauky na západě Nové Guineje? Šel jsem do teritoria, které bylo neznámé. Nebylo ani na mapě; bylo tam jen bílé místo, ale nikdo nevěděl, kde jsou hory a řeky, poněvadž nešly mapovat letecky – v tropech se hned ráno udělaly páry a nic nebylo vidět. Šel jsem opravdu do neznáma. Jen jsem věděl, že tím údolím nikdo nikdy neprošel...

LN Byl jste tam první běloch? Ano. Všechny příchozí do té doby postříleli nebo sami zavčas utekli. Za války tam luky postříleli i celou četu Japonců, která zabloudila! Jenže já jsem tam potřeboval jít; šel jsem dál, i když mě před tím varovali. Musel jsem studovat lidi, kteří bělochy nikdy neviděli a žili ještě v mladší době kamenné. Tak mi holandská vláda dala s sebou oficíra. A šli ještě čtyři místní, nosiči... Vlezli jsme do údolí, mám i fotku, jak pan Lawrence leze přede mnou na kopec a je vidět už jen několik set bojovníků, jak nás očekávají! To jsem si myslel, že je to můj poslední snímek, víte, že tohle nepřežijeme, protože oni každého cizince předtím vždy zastřelili.

LN Co pak následovalo? Měli jsme i tlumočníka, který trochu uměl jejich jazyk. Přivítalo nás tam 400 nebo 500 lidí. „Zastavit!“Debatovali o tom. A jak jsem slyšel, tak jim tlumočník říkal, že nejsu úředník, nejsu policajt, nejsu misionář a že se od nich jedu učit jejich jazyk a zvyky... Dlouho poté, když už jsem tam žil a naučil se i mluvit, mi jeden pohlavár říkal: „Víš co, my jsme tomu tehdy nevěřili, ale říkali jsme si, uvidíme, co ten blbec u nás vlastně chce!“Ale vyhodnotili to, že jsem asi neškodný, a po dnu přesvědčování mě pustili dál. Panovaly tehdy války mezi konfederacemi klanů a ty samy o sobě říkaly, že oni jsou sice fajn, ale jejich sousedé, to jsou pěkní darebáci. Půjčili nám na cestu 50 bojovníků. Všude se to opakovalo, až jsem došel na samotný konec, až do údolí Kamu. Tam dole mě čekalo asi 4000 domorod- ců. Šílené! Ti už mě nevyslýchali, ale přivítali. To byli Kapauci, dali mi hned prase jako dar. A headman, který se stal pozdějimým nejlepším přítelem, Jokagaibo, povídal: „Už nikam nechoďte, dám vám i vzácný pozemek.“Bylo tam málo bláta, „písečné místo“, jak se to řeklo po kapaukovsku. Vyvěral tam potok se studenou vodou, mohl jste ji hned pít – a kde to v tropech najdete? Tak jsem už zůstal.

LN A usídlil jste se... Ja. Pomohli mi postavit chatu. Nejdříve jsem spal ve stanu, ale ten byl shnilý za tři dny – už nikdy jsem ho pak nepoužíval a stavěl si chýše. Když stavěli chatu, házeli mi dolů ploché kameny. Byl pak konec, oslava. Delegace spousty mladíků, kteří mi pomohli, a jejich řečník říkal – už jsem i trochu rozuměl: „Náš otče, my máme hlad!“

LN Co chtěli? Jídlo? Ne! Jméno! Tak jsem si říkal, to je teda kšeft... Jenže jsem měl rázem asi 48 synů. Jak je budu živit? Psal jsem pak Fordově nadaci, že už neživí jednoho výzkumníka, ale hnedle padesát lidí. (smích)

LN Co říkali vaší bledé pleti? Divili se. Aby byl živý člověk bílý, to neviděli. U nich byli bílí jen mrtví, tak si mysleli, že jsem nesmrtelný! Bílý člověk rovnal se mrtvole; pak o mně v holandských novinách psali, že jsem byl na Nové Guineji prohlášen nesmrtelným. Když viděli i mou zašitou ránu na břiše, šev, křičeli: „To není možné!“Ještě se v tom utvrdili.