Náboženství knihy skončilo

Každá interpretace textu slouží buď přítomné, nebo budoucí mocenské praxi, říká český filozof Václav Bělohradský

V 60. a 70. letech získal obrovský vliv v západním sociologickém výzkumu Erving Goffman „dramaturgickou sociologií“, již vysvětlil v knize Presentation of Self in Everyday Life z roku 1959. Zabývá se v ní systematicky – tragikomickým – úsilím každého projektovat na druhé „slastný obraz sebe sama“, představu, již chceme, aby o nás měli. Zkompromituje-li náš slastný obraz u druhých nějaké „odhalení“a zhroutí-li se, je to „sociální“utrpení, jež se do nás navždy otiskne.

Velkým hitem 70. let byla Goffmanova kniha Asylums z roku 1961, v níž vypracoval pojem „totální instituce“, který se stal metaforou „moci systému“mezi vzbouřenými západními studenty v 60. i 70. letech. Totální instituce je ta, v níž nemáme právo na soukromí, třeba kasárna nebo psychiatrické léčebny – četl jsem ve vzpomínkách vězňů z 50. let, že totální škrtnutí práva na zákulisí bylo druhem mučení a vedlo rychle k rozpadu osobnosti.

Podle Goffmana jsou často příznaky duševní choroby přirozenou reakcí na nepřirozený řád psychiatrické léčebny, v níž si člověk pod stálým dozorem nemůže vybudovat přijatelný obraz sebe sama u druhých. Zákulisí je ale antropologická konstanta mezilidských vztahů, komunikace lidí – i zvířat? – vyžaduje zákulisí, v němž autor své sdělení „dotváříe do završené formy“a pak až ho šíří. Jinak by komuni- kace byla jen obíháním fragmentů uvnitř anonymních sítí bez smyslu a autora.

Milan Kundera často uvažoval o hrozbě, již autorova smrt v kyberprostoru představuje – individualita se projevuje autorstvím. Co se stane, nebude-li žádný (sebe) obraz „naším autorským dílem“, ale jen tříští gest uniklých ze zákulisí? Budeme ještě „individua“v západním smyslu?

LN Řekl jste, že jsme uvnitř hyperobjektů jako Jonáš ve velrybě. To se musíme nechat systémem „namočit“? Paralelní polis je fikcí?

Znáte možná dokumenty Martina Marečka Zdroj nebo Auto*mat. Ukazuje v nich, že „v tom jedeme všichni“, že náš životní styl – automobilismus – má globální dopady, že mezi naším autem a diktaturou státní ropné společnosti nad Ázerbájdžánem je vztah příčiny a následku.

Nafta je také hyperobjekt, nemůžeme vzít do ruky nic, co by nebylo přisáté k těžbě nafty. Tisíce lidí umírají na důsledky emisí ze spalování ropy – podle EU 470 tisíc –, a všichni jsme proto oběťmi i katy –

Lidé uvěznění v hyperobjektech si místo změny systému nacházejí „dočasně útulné“skrýše před důsledky jeho fungování, všechny změny je proto jen stále hlouběji uvězňují v hyperobjektech. Ekonomická globalizace každému nabízí výjimku, četl jsem nedávno reklamu na čističku vzduchu, v níž se psalo, že díky jejímu využití budeme mít doma vzduch jako v Alpách, zatímco venku je plný škodlivin. Typický příklad úniku do bubliny místo řešení krize fungování systému.

V „individualizované“společnosti nelze změny strategicky domyslet až ke změně systému, rychle se rozpadají v roje změn nabízejících místo jeho změny úniky do bublin uvnitř něj, v nichž jsme chráněni proti negativním důsledkům jeho fungování. Globální vesnice uniklých sdělení je ze všech hyperobjektů nejtoxičtější, rozkládá, co jsme 400 let nazývali „subjektem“– člověka schopného legitimizovat argumentací ve veřejném prostoru cíle, jejichž dosažení mění „k lepšímu“celou společnost. Před více než 200 lety se „subjekt“stal „občanem“, dnes z nás systém chce udělat občany bez „subjektivity“.

Podívaná na americké prezidentské volby 2016 ukazuje, že poptávka po důvodech ustoupila poptávce po degradující či oslavující nálepce. Kdo se vystaví mediálnímu povětří, skončí celý polepen.

LN Co je občanství bez „subjektivity“?

Formulí „občanství bez subjektivity“označuji obrovské „zdětinštění“lidí v důsledku „samovzněcování médií“, jak tomu říkal Václav Havel. Strašná podívaná na americké prezidentské volby 2016 ukazuje, že poptávka po důvodech dávno ustoupila poptávce po degradující nebo oslavující nálepce. Kdo se vystaví mediálnímu povětří, skončí jimi celý polepen.

LN „Zdětinštění“má hrůzné důsledky: pro Zemana, nebo proti němu? Nic jiného se téměř neřeší. Je to jen „fanouškovská“a hluboce svazující konstelace.

Mám rád knihu Lipovetského Říše pomíjivosti, v níž je celé to proměnlivé univerzum reklamní komunikace popsáno také jako osvobozující. Chci tím říct, že na Západě vládl apokalyptický tón nejen ve filozofii dějin, ale i ve výchově, kadet Biegler si například četl v knize Uda Krafta Sebevýchova k smrti za císaře.