Náboženství knihy skončilo
teřskosti –, ale protože jsou hegemonické, jako politické je nevnímáme! To, co smíme označit slovem „pravda“, je v každé epoše a společnosti výsledkem politicky určené technologie – předepsaných důkazů a „povinně nadpolitických“svědectví.
LN Mluvíme-li o „správné“interpretaci, co pojem „lidská práva“?
Pojem „lidská práva“vystupuje „nadpoliticky“, ale moc určit, co je „lidské“, má vždy nějaká (vel)moc. Proč například právo na práci nebo lékařskou péči není „lidské“právo, proč jím není právo dýchat vzduch nezamořený soukromou dopravou nebo třeba právo na stabilní pozemské klima? O tom, co je vyloučeno z „lidských“práv, rozhoduje politická moc, která má „lidskost“pod kontrolou, a proto je „hegemonická“.
Nejdůležitější z „nadpolitických“slov je „normální“, kdo je jeho pánem, vykonává hegemonickou moc v nejvyšší míře. Ta se začne rozpadat, až když příběhy „úchylných“začnou obíhat ve veřejném prostoru jako svědectví o třídně podmíněné funkci slova „normalita“, o tom, že posluhuje privilegovaným. Tím začíná vzpoura proti systému jako v těch „slavných šedesátých“– veřejným prostorem se začnou valit písně, básně, obrazy a texty, jež odmítají „zdání nadpolitičnosti“slov, jako je „normální či morální“, a odhalují je jako „ideje vládnoucí třídy“.
LN Zníte velice pesimisticky.
Jsem skeptik, nikoli pesimista, skepticismus považuji za jádro liberální politické filozofie. Můj skepticismus má zvláštní a obecný předmět. Zvláštním předmětem mého skepticismu jsou výročí české (ne)státnosti. Nechme stranou 28. září nebo 5. a 6. červenec, to jsou antipolitické mýty, ale třeba 28. říjen, kdy národní bardi vyhlásili – císařem už povolenou – nezávislost, čímž ukončili „třísetleté utrpení“českého národa.
Měli bychom v ten den vzpomínat spíše na „české politické selhání“– výjimečná mezinárodní konjunktura tehdy ve střední Evropě umožnila založit stát čtyř národů, který mohl být vystavěn – na rozdíl od Rakouska-Uherska – na výslovně demokratických a především rovnostářských principech. Bylo třeba ten stát jako nadnárodní a demokratický i výslovně pojmout a budovat. Místo hledání sjednocující koncepce státu se však vymyslel falešný „československý národ“, který ve 20. století neobstál.
Podobně rok 1945, kdy krvavé oběti milionů opět umožnily budovat náš stát na politické filozofii syntézy socialismu a demokracie – podle Jana Patočky to bylo i „vlastní východisko národního progra- mu“. Antipolitická zaslepenost českých voličů – slovenských méně – v roce 1946 tuto možnost navždy pohřbila. Rok 1968 přinesl šanci se k tomuto „východisku národního programu“částečně vrátit, ale narcisistická antipolitická interpretace mezinárodněpolitických mezí „demokratizace v Československu“ji opět zmařila.
Mytizace 17. listopadu 1989 jako „dne boje za svobodu a demokracii“je podobně zkreslené výročí – výraz „masakr“pro tyto události je na pozadí skutečných masakrů nedávných let hodně přehnaný. Opravdu nesnesitelné je pak neproblematické – studentů nehodné – používání slov velmi narušených globalizací, třeba „svoboda“. Co znamená v epoše globálních korporací, globálních externalit a postdemokracie? A znamená snad slovo „Západ“v hesle „patříme na Západ“, že jsou nám bližší kolonizátoři než boj o emancipaci kolonizovaných?
Neustále ohřívaný diskurz o „ideálech Listopadu“zrazovaných politiky je umělý mýtus, politicky čeští studenti vyjadřovali jen spontánní preferenci pro otevřený systém a větší možnost individuální volby. Ani po 25 letech demokracie se studenti v Česku nezmohli na politickou angažovanost – s výjimkou menších, kriticky myslících, většinou levicových skupin.
Šance roku 1989 přinesl „vývoj ve světě“, u nás se je podařilo využít k „malé domů“– k vybudování tržní ekonomiky a systému parlamentní demokracie. A tak poprvé v našich dějinách platíme volně směnitelnou měnou a rozhodujeme o sobě ve zvoleném parlamentu – na rozdíl od první republiky, kdy o všem rozhodovala v „mimoparlamentním“zákulisí stranických sekretariátů pětka „tradičních stran“a slabá měna volně směnitelná nebyla.
LN A tato „malá domů“je málo?
Není! Říkám „malá domů“, protože jsme tehdy definitivně vzdali ideu demokratického nadnárodního Československa, za jehož místo ve střední Evropě tolik statečných Čechoslováků obětovalo život. Byl to stát „nad naše síly“, jak v době pomnichovské napsala Milena Jesenská. Škoda, důsledně demokratické nadnárodní Československo ve střední Evropě zejména dnes tragicky chybí.
LNV čem spočívá obecný předmět vašeho skepticismu?
Legitimnost všech tradic, institucí a zákonů se čas od času vyčerpává a je nutné ji obnovit – přichází čas změny režimu, nejen vlády. Revoluční změnu režimu nabízejí „charismatičtí vůdci“, jejichž „ozdravná“hnutí slouží „nové“politické pravdě, pro niž jsou lidé ochotni k dobrovolným obětem, neboť věří, že se rozhoduje o „osudu národa“, či dokonce celé „civili- zace“. Dějiny společností oscilují mezi výjimečností charismaticky legitimizovaných hnutí a každodenností. A právě role charismaticky legitimizované moci ve společnosti je předmětem mého skepticismu, jsem přesvědčen, že se rychle a nevyhnutelně stává morálním kýčem. Uznávám, že kýč má místo v dějinách politické moci, protože rychle a účinně sjednocuje a mobilizuje masy. Stejně rychle a účinně začne ale legitimizovat i privilegia těch, kdo se považují za „výjimečné“, a proto chtějí mít „výjimečnou moc“napořád.
Eduard Goldstücker shrnul svou tragickou životní zkušenost „komunisty vězněného komunisty“v této větě: „Každá revoluce (…) ztroskotala na tom, že nedovedla najít přechod od mimořádného režimu k režimu normálnímu.“Jsem skeptik přesně v tomto ohledu: bojím se, že od charismaticky legitimizované „antipolitiky“není snadné se vrátit k „politické politice“. Vše výjimečné je i opojné. Nad demokratickou politikou vlaje šedivý prapor kompromisů a jsem důsledně na jeho straně. Bojím se zástupů, které se srocují pod prapory křiklavých barev.
Příčinou systémových krizí není nikdy to, co se děje nelegálně, ale legálně. Příčinou finanční krize 2008 nebylo nelegální jednání jednotlivců či skupin, ale legální jednání rozhodujících aktérů v systému.
LN V této souvislosti se jeví velive relevantní vaše formule „opozice vůči politice místo politické opozice“.
Chtěl jsem jí zachytit to nejhorší v české politické kultuře. Opozice vůči politice je vždy vedena nostalgií po praporu křiklavé barvy, za nímž by pochodovali ti, jejichž cílem je něco víc než „racionální kompromis“. Trvalým přínosem Václava Klause české politické kultuře je jeho důsledná kritika opozice vůči politice, „věčné české“nostalgie po výjimečné politické chvíli „morálního vzedmutí lidu“.
S tím úzce souvisí i další předmět mého skepticismu – boj proti korupci ve zjednodušeném moralistickém pojetí, jež u nás převládá. V demokratických společnostech je korupce odvrácenou stranou toho, co je na demokracii nejlepší – plurality referenčních skupin. Jsem loajální ke svému městu, profesní korporaci, politické straně, podniku, rodině či sociální třídě. Důsledkem je neustálý konflikt loajalit: Mám být loajálnější k sousedům ve městě, nebo ke straně či profesní korporaci?
Hranice mezi loajalitou a korupcí je klikatá, stejně jako mezi politickou a ekonomickou mocí. Vzít korupci vážně znamená vzít vážně fakt, že v globalizované společnosti je možné stanovit rozdíl mezi legálním a nelegálním podnikáním jen v nižších patrech systému, nikoli v těch nejvyšších, kam už výtah nejede, abych připomněl scénu z dokumentu Michaela Moora Roger a já. Je jen otázkou úrovně – energetické korporace –, finanční systém či zbrojní průmysl jsou vždy provázány s politickou mocí.
To, co se v Česku nazývá korupce, je ve skutečnosti rozsáhlá a rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující využívání nedokonalosti systému k oportunistické redistribuci výhod na základě tichých dohod mezi jednotlivci a skupinami v jakékoli sféře, včetně třeba soudnictví, nemocnic či vědeckých institucí. Občanská politická kultura ale vyžaduje, aby se občan místo oportunistického využívání nedokonalosti systému angažoval za jeho zdokonalení.
LN Proč by měl být boj s korupcí – i při její podvojnosti – důvodem skepse?
Protože moralisticky pokroucený boj proti korupci vykládá krize systému jako důsledek nelegálního jednání skupin a jednotlivců, čímž odvrací pozornost od katastrofálních důsledků legálního jednání rozhodujících uskupení v systému. Příčinou systémových krizí není nikdy to, co se děje nelegálně, ale to, co se děje legálně. Příčinou katastrofální finanční krize 2008 například nebylo nelegální jednání jednotlivců či skupin, ale legální jednání rozhodujících aktérů v systému. Jako vždy!
Na závěr příběh, jenž se mi zdá poučný, ač neumím říct proč. Na výstavě o Etruscích a jejich kultuře v Římě jsem se dočetl o etruském městě, kde patricijové byli tak líní, že vládu svěřili sluhům, sami se věnovali radovánkám. Město, jemuž vládli sluhové, odolávalo římské moci téměř o století déle než ostatní města. Páni se chtěli dávno vzdát, ale sluhové nedovolili, přežívala v nich vyhaslá hrdost jejich pánů, bránili město, v němž byli jen sluhy, proti vůli těch, kdo v něm byli pány. Snad z toho podivného příběhu vyplývá poučení, že politickou moc lze efektivně delegovat jen společně s tím, co jí dává smysl – obrana závazné představy o celku, k němuž patříme.