Pravdoláskař Machiavelli

Italský zakladatel novověké politické filozofie by nepochybně podepsal, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí

v němž se ve službách Florentské republiky dostává až ke zřídlům tehdejší moci – na dvůr francouzského krále Ludvíka XII. či k císaři Maxmiliánovi. Tím však výčet nekončí – Machiavelli je v Římě v době konkláve, z něhož vítězně vzchází papež Julius II., a osobně jedná s obávaným Cesarem Borgiou.

A pak náhlý „pád“po návratumedicejského rodu do Florencie, kdy v roce 1513 stráví určitý čas dokonce ve vězení, z něhož ho vyvádí až „amnestie“při příležitosti volby prvního „medicejského papeže“Lva X. Navzdory tomu zůstává Machiavelli nadále v nemilosti, přičemž vyhnanství na toskánském venkově využívá k napsání děl, díky nimž se stane nesmrtelným.

Empirik a psycholog

Zásah věrolomné Fortuny, který Machiavelli bolestně pocítil na vlastní kůži, jako by zpřesnil jeho analytické schopnosti, které chladně, věcně a s rozvahou reflektují vše, co ve svém dřívějším politickém životě poznal, k čemuž přistupují i poznatky o mechanismech moci, jež čerpal ze svých milovaných antických klasiků. Mariettiová zřejmě právem podotýká, že při jejich četbě byl Machiavelli asi nejšťastnější.

Defilovaly před ním dávné děje, které v klidu pracovny srovnával s tím, čeho byl svědkem – v časném nacházel věčné a neproměnné. Je tedy především empirikem a psychologem světových dějin, jemuž jsou vzdálené velké koncepce smyslu dějin, s nimiž později přichází zejména německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831), hlásající cval světového ducha dějinami, či Karel Marx (1818–1883), jenž na něho navázal důrazem na ekonomickou podstatu historie projevující se nevyhnutelnými přechody z jedné společensko-ekonomické formace do druhé.

Pro Machiavelliho je tvůrcem dějin „starý člověk“se svými vášněmi, neřestmi a ambicemi, které zůstávají neměnné, i když se dějinné pozadí mění. Nezbývá než si povzdechnout nad hrůzami, jichž bychom byli ve 20. století ušetřeni, kdyby blouznivci jako vystřižení z Dostojevského Běsů nesnili o „novém člověku“, čímž vyráběli hekatomby nevyhnutelně navršené z „bývalých lidí“, jak o „svých poražených“hovořili bolševici, více četli Machiavelliho a důvěřovali jeho nadčasové znalosti lidské povahy. S lidskou malostí, hloupostí a sprostotou je to totiž jako se slovy Pána Ježíše v evangeliích o žebrácích: „Budou tady s námi stále.“

Morální vzduchoprázdno

Na toskánském venkově se pod tímto úhlem pohledu rodí nejen Machiavelliho dílo Vladař, ale i Úvahy o umění válečném či Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. A také Florentské letopisy, napsané na podnět Medicejských, do jejichž přízně se pozvolna vrací. To se však blíží závěr Machiavelliho života – krátce po vyplenění Říma („sacco di Roma“) a vyhnání Medicejských z Florencie roku 1527 umírá.

V případě „sacco di Roma“si lze připomenout jeho sugestivní vylíčení v Celliniho Vlastním životopise i ukázat, kterak z dějinných tragédií působením času možná nejvíce přetrvávají „dobové anekdoty“. Podle jedné z nich se soldateska plenící Řím projevovala podle tradičních národních preferencí – Němci vraž- dili, Španělé znásilňovali a Italové kradli, protože věděli, že na vraždění a znásilňování bude dost času. Tak praví ve své knize Antistoria degli Italiani Giordano Bruno Guerri.

Machiavelliho smrt v této době je svým způsobem milosrdná, protože až nyní se nezadržitelně prohlubuje ponížení Itálie, jež se dle přísloví stává bezbrannou kurtizánou, které nezbývá než přijmout každou cizí moc, jež do ní vstupuje. Právě tomu chtěl Machiavelli voláním po silné, rozhodné a obranyschopné státní moci svým veřejným působením čelit, právě tomu chtěl svým dílem zabránit. A rozhodně nebyl moralistou.

Podle mnoha svědectví i dochované korespondence byl nezřídka cynickým kumpánem, zákazníkem kurtizán i autorem děl s přisprostlou tematikou, mezi nimiž vyniká dodnes na divadelních prknech hraná Mandragora. A především ve svém díle Vladař pro mnohé neodpustitelně obhájcem i obdivovatelem cesty Cesareho Borgii dějinami, neboť učinil „vše správně“a ztroskotal pouze na rozmaru Fortuny, když onemocněl v době, kdy zemřel jeho otec papež Alexandr VI.

Až trochu zebe z toho Machiavelliho morálního vzduchoprázdna, v němž není negativních znamének ani pro vrahy, pokrytce a lháře, pokud jednají ve jménu vyššího cíle.

Nebezpečný machiavelismus

Dnes se zdá, jako by negativní konotace spjaté s Machiavelliho jménem zmizely. Naopak, v mravním klimatu české společnosti, v níž může pro okolní západní svět poněkud neuvěřitelně pojem „pravdoláskař“představovat nadávku a „dehonestující označení“, si přídomek machiavelista leckdo hrdě připíná na hruď, čímž ukazuje, že není žádným naivou, že v tom umí chodit a hlavně že je třeba dát si na něho pozor.

V české kotlině lze renesanci machiavelismu sledovat denně. Mnoho lidí jako by se pyšnilo chladným pozorováním a bystře kalkulujícím úsudkem, jenž jim má ve spojení s absencí morálních zá- bran pomoci dosáhnout cíle, který si vytkli, zpravidla žádoucího postu či výhod, ale i „jen“uspokojení marnivého, ješitného a ctižádostivého ega. Machiavelisty má nejen politický život a státní instituce, ale i firmy a univerzity, často i rodiny a odtud školy a školky.

V Česku je „přemachiavelizováno“, přestože z kontextu jeho života a díla není pochyb o tom, že pro tyto své stoupence by měl Machiavelli jen slova výsměchu a pohrdání. Pokud totiž skutečně „účel světí prostředky“, pak především záleží na účelu: předně jaký je a zda následně použité nehezké prostředky opravdu posvěcuje. Uspokojení ješitného ega či osobní materiální výhody jím pro Machiavelliho nebyly – víceméně celý život měl finanční problémy.

Pokud dnes někdo vytahuje svou vypěstovanou „machiavelistickou muskulaturu“v politice, je to obzvlášť ubohé a nebezpečné, jakož i trapné, neboť jak napsal americký novinář George Jean Nathan (1882–1958): „Politika je zábava triviálních lidí, kteří se, pokud v ní uspějí, stávají důležitými u ještě triviálnějších lidí.“A pokud politika není považována za službu, pak v tomto hořkosměšném rozměru i končí…

Nic si nenalhávat

Jaký účel z dnešního pohledu „ospravedlňuje“? Ve filmu Lincoln situace, kdy tento 16. americký prezident (1809–1865) korumpuje funkcemi zákonodárce, aby 13. ústavním dodatkem zrušili otroctví. Nebo ve druhé světové válce, když šlo o bytí a nebytí „západní civilizace“, bombardování civilních cílů či shození atomových bomb (více příkladů uvádí kniha britského historika Michaela Burleigha Morální dilema. Dějiny druhé světové války). Popřípadě v současnosti zachování dohody o zadržování uprchlíků tureckým sultánem, jenž příliš nerespektuje lidská práva, neboť jejich další obrovskou vlnu by při narůstajícím tlaku populistů nemusely evropské demokracie vydržet.

Populisty nelze porazit, protože jejich přirození spojenci, zejména lidský strach a hloupost, jsou příliš silní. Lze jim však vzít vítr z plachet tím, že je po Machiavelliho vzoru chladně a bez emocí „zvážíme“a pak jim odebereme živnou půdu pod nohama odstraněním podmínek, za nichž by mohli prospívat. To je však třeba činit od počátku, neustále a důsledně, bez sebemenšího podcenění a namyšleného pohrdání. První a základní přikázání, jež velký renesanční Florenťan zanechal, totiž zní: Vidět jasně a nic si nenalhávat, zodpovědně počítat i s nejhoršími variantami vývoje jako reálně možnými a být na ně předem účinně připraven.

Zdá se, že uvedené účely snad nezřídka hrozivé prostředky posvěcují, je však třeba být nesmírně opatrný, neboť jde o hru s ohněm, která se může nesmírně vymstít – fenomén kluzkého svahu, z nějž nemusí být návratu. Jednu věc totiž věděl zakladatel moderní politické vědy, odpůrce dějinného determinismu, skvostný psycholog a znalec lidských duší Machiavelli spolehlivě – člověk si dokáže neskutečně nalhávat a zdůvodní prakticky vše.

Nenaslouchá-li svědomí stejně jako Raskolnikov, který zabití dvou stařen ve jménu vyššího, napoleonskou argumentací zdůvodňovaného účelu „nevydýchal“. To však ještě platily premisy křesťanské civilizace, jež přisuzuje i poslednímu z lidí veškerou myslitelnou důstojnost a úctu.

Odmítnutí cyniků a pragmatiků

Machiavelli odmítá ty cyniky a pragmatiky, kteří se k němu hlásí, přičemž se domnívají, že každý účel ospravedlňuje jakékoliv prostředky, a měl by určitě i slova výsměchu pro lidi naivní, nepočítající s možným rozměrem zla, neznalé špatných sklonů lidské povahy, stoupence utopií a do pekel vedoucích nedomyšlených dobrých úmyslů.

Není pochyb, že i tento typ „pravdoláskařů“by hnal svinským krokem, protože jsou pro společnost a fungující stát možná ještě nebezpečnější než ti první. Větu, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí by však Machiavelli nepochybně podepsal. Stejně jako každý normální a zahořklým, nepřejícným cynismem nezdeformovaný člověk.

První a základní přikázání Niccol`oa Machiavelliho zní: Vidět jasně, nic si nenalhávat, zodpovědně počítat i s nejhoršími variantami vývoje jako reálně možnými a být na ně předem účinně připraven

Autor přednáší dějiny práva na PF UK a Metropolitní univerzitě Praha