Hledání ztraceného štěstí
Knihou roku 2016 byl zvolen román Jiřího Hájíčka Dešťová hůl
Už Hájíčkova první velká kniha, román Selský baroko, v níž se jako fantom vrací kolektivizace komunistických 50. let, strhla masové čtenářské nadšení, ačkoliv klopotavý styl a přímočarost sdělení před takovým nadšením varovaly.
V další knize, Rybí krvi, která stejně jako Selský baroko získala cenu Magnesia Litera, Hájíček cizeloval. Vznikla velká, lehce psaná reportážní sága z 80. let minulého století, v níž se hlavní hrdina – Hájíčkův kraj jihu Čech – potýká s betonovým monstrem Temelína. V nejnovější a poslední knize volné „venkovské trilogie morálního neklidu“, nazvané Dešťová hůl, se autor posouvá ještě o kus dál: je precizní, až dokonalý v jednoduchosti tvaru i námětu. A přesto ona pochybnost přetrvává.
Hájíček se ani tentokrát neodklání od svého hlavního tématu, kterým je nutkavý vztah k místu v silném fyzickém smyslu půdy, humusu, v němž dlí i tlí lidské kořeny, které si po vytržení stýskají, a tak se jako Hájíček neustále vracejí domů, aby domov konečně našli. V Dešťové holi se za autora vrací jeho momentální alter ego Zbyněk, zmatený v krizi středních let nejistotou života, a proto hledající v daleké minulosti, ve ztraceném ráji – na vesnici za městem, kde prožil své dětství, dospívání a první velkou lásku.
Čím to je, že když lidé vzpomínají na minulost, tak většinou vytahují veselé historky z pijatyk a zábav? přemýšlí o falešné podstatě idyly Zbyněk, který se do místa svého mladistvého štěstí dostává v nové roli specialisty na reality, odhalujícího nekalé obchodní vztahy k majetku polí, lesů a luk, který nám lidem vlastně ani nepatří, což je asi i důvod, proč se o něj tak snadno umíme poprat až k smrti.
Šedé nebe
A přece se nějaká idyla dostavuje: ve Zbyňkově znovunavázání vztahu s přírodou, s krajinou, s půdou, z níž vyrostl a do níž se po smrti jako rozložený prach vrátí. Zbyněk objevuje svou vnitřní přírodu čistoty, která se v něm na rozdíl od intimních vztahů s lidmi tak snadno rozeznívá skrze vnější scenerie. Šedé nebe se tlačilo na zem, bylo úplně nízko, ale nesněžilo. Krajina blat byla strohá a mlčenlivá. Neučesané dlouhé trávy mokřadů, úzká silnice se mezi nimi proplétala, syrová hlína na poli převrácená orbou.
Dešťová hůl se v majetkové zápletce z minulosti zakrucuje do kriminálních rozměrů, do klasické honby za odhalením pravdy, „kdo byl ten, kdo kradl, a kdo držel hůl poctivosti“. A přitom pravda, naznačuje v opakování až návodně a strojově používaný Hájíčkův lyrismus, zůstává všude kolem, jen se stačí dívat, otevřít oči, pročistit vlastní kořeny, najít jejich hloubku. Hejno drobných polních ptáků se zvedlo z blízkého horizontu. Hnědá linka zorané země po levé straně ustoupila a otevřela se krajina. Zežloutlá louka s polehanou trávou, stožáry vysokého napětí, šedé nebe, hladké jako sklo.
Závěr Hájíčkovy venkovské trilogie, román Dešťová hůl, je v propracovanosti zápletky a jejího výrazu možná nejlepší autorovou knihou. Ale pořád se zdá, jako by narativní rovina knihy byla jen nositelem skryté poezie, kterou by autor zvládl vyslovit stejně dobře i v lyrických verších či v hutné povídce. Nač tedy velká prozaická plocha? Protože je dnes nejblíže čtenářskému zvyku, který by jinak poezii venkova nepřijal, protože by ji bez detektivních zápletek a historických peripetií nemohl vnímat?
Styl psaní Jiřího Hájíčka se až doposud zdál být usazen v pouhé posedlosti tématem půdy. Půdy, do níž se zapisují dějiny lidí a kte- rá nás jako jediná a tolik chybějící konzervativní kotva drží pevně ve světě, jsme-li ovšem schopni ji uvidět. V Dešťové holi se oceňovaný autor dostal přece jen dál: k intenzivnějšímu vědomí poezie jakožto samostatné linie života a bezedné hlubiny psaní. Nejde to samo. Jako téměř u každé Hájíčkovy knihy se k tomuto poznání musíme prosekat lesem více či méně rafinovaných vypravěčských pastí. Vymýtíme-li ale čtením tento hustník, zůstane i přes pocit jisté únavy z práce a opakování čisté jádro Hájíčkovy tvorby. Poetické srdce literatury.
Spočívá-li kouzlo psaní v míře rozkoše čtení, zdá se být spisovatel Jiří Hájíček ideálním autorem: dává rozkoš čtení tisícům lidí různorodého zaměření, přestože se v každé jeho knize skrývá pochybnost. Román Dešťová hůl je v propracovanosti zápletky a jejího výrazu možná nejlepší autorovou knihou
Pro knihu hlasovali: Anna Bolavá, Tomáš Dimter, Alena Dvořáková, Jiří Ellinger, Ivan Hartman, Petr Honzejk, Zeno Kaprál, Jan Mattuš, Dobrava Moldanová, Martin Nodl, Jiří Pehe, Michal Plzák, Jan Rejžek, Vladimír Svatoň, Filip Tomáš, Viktor Vondra a David Zábranský.