Velký román má více pravd i pravdy
Vroce 1984 v rozhovoru s Philipem Rothem (silně pak kritizovaném v prostředí československého disentu) Kundera řekl, že se „ nikdy už necítil tak svobodný jako v oněch několika letech po ruském vpádu… Prvně jsem psal absolutně svobodně, protože jsem věděl, že tyto knihy v Čechách nikdy nevyjdou a nebude je číst žádný cenzor.“
Nikoli v Žertu, který je v podstatě stále ještě klasickým realistickým románem, ale až tady, v Život je jinde, použil Kundera postupy, které vytvářely jeho osobitou poetiku a k nimž se pak bude soustavně vracet. „Nalezl narativní formu, ve které se spojuje polyfonní architektonika celku smozaikovitou strukturou jednotlivých kapitol,“napsal v příslušné kapitole Světa románů Milana Kundery strukturalista Květoslav Chvatík. A spisovatel, který má v současné české literatuře ke Kunderovi nejblíž, Jiří Kratochvil, vystihl, že je to „kniha Kunderovy románové dospělosti, tedy psaná s vědomím, co může od románu čekat a co pro něj znamená“.
Ve jménu Revoluce
Kunderův Život je jinde je ironický Bildungsroman (výchovný román), v němž ale nedojde k dozrání hlavní postavy básníka Jaromila. Dříve než může dospět, uchystá mu autor směšnohrdinskou smrt: na místo plamenů revoluce, v nichž by si přál básník zemřít (aspoň to proklamuje), umírá na nachlazení po potupném vyhození z večírku. Jako by Muž, který by se rád rozplynul
se nad ním zavřela voda jako v mýtu o Narcisovi, který je – vedle jiného velkého mýtu, oidipovského – do vyprávění rozpuštěn.
Větu „Život je jinde“pronese začínající básník Jaromil při setkání se svým bývalým spolužákem, „školníkovým synem“, který se dal po únoru ’48 (možná u ní byl ještě před ním) ke Státní bezpečnosti. Uzavírají nerovnou smlouvu. Jejím předpokladem je dobrovolná, ba nadšená básníkova ochota vydat se do ďáblových rukou, v nichž bude sloužit pokroku. Pakt vychází z Jaromilovy touhy dovést do ještě dokonalejšího stupně své „umělectví“, které je plnohodnotné jen ve službě něčemu ještě vyššímu, nějaké hmatatelné angažovanosti, nějakému činu ve jménu Revoluce. Jen tehdy Poezie a jeho talent, který není nijak zpochybňován a zdá se, že je opravdový, dojde svého cíle. Jen když se zcela odevzdá službě přeměny světa, splyne se životem, který přestane být „jinde“.
A v kunderovském světě, kde se vše domýšlí do důsledků, je nejvyšší a „nejhmatatelnější“formou služby – udání. V klíčové scéně Jaromil udá bratra svého děvčete, které se mu – ve snaze nějak omluvit svůj pozdní příchod na schůzku – svěří, že bratr se chystá uprchnout za hranice. Děvče si to sice vymyslí, ale to se již Jaromil nikdy nedozví…
„Život je jinde“je ovšem také citát z Rimbauda, který André Breton použil v Prvním manifestu surrealismu, čímž se stal jaksi enigmatickým (není vlastně jasné kde „jinde“) heslem avantgard a sociálních utopií – používali ho studenti na barikádách pařížské- ho Máje 68. Kundera ho používá ironicky a variuje v mnoha významech a rovinách jako palčivou – a groteskní – kritickou analýzu „lyrického postoje“.
Vivisekce lyrika
Život je jinde proto nelze odmyslet od Kunderova životopisu, byť Kunderův čtenář je jím vychován, jak je takové hledání souvislostí triviální a nevkusné. Až budou knihy o soukromém životě Ernsta Hemingwaye čtenáře přitahovat víc než jeho povídky a romány, bude to jeho druhá smrt. Život autora je nepodstatný, de facto ruší a komplikuje zážitek z textu, za nímž by se měl jeho autor rozplynout. To je ovšem patetická utopie.
Jaromil samozřejmě není Kundera – stejně jako Ludvík Jahn z Žertu není Kundera. Oba jsou ale jednou z jeho možností, které jsou dovedeny v románové fikci do celistvého tvaru (v Žertu v podstatě realistického, v Životě symbolického a modelového). Libertin a „zmoudřelý“cynik Ludvík z Žertu má rysy, které se budou opakovat v postavách Kunderových próz – i zde se taková postava vyskytne, a to v nezapomenutelné šesté kapitole, která nečekaně a ostře pointuje Jaromilovo udání: nositelem je skeptický „čtyřicátník“, který ve své garsonce, v níž žije kombinací mnicha a libertina (všiml si Jiří Kratochvil), přivítá Jaromilovu milenku, zrzku, která se vrací po třech letech z kriminálu. Tehdy se tón vyprávění zásadně mění, nad ironií se rozlije měkké světlo soucitu a pochopení, v němž nalezne na chvíli azyl to spíš ošklivé děvče, které se, aniž tušilo jak, dostane do spárů nelítostných dějin, kam je poslal narcistní chlapec Jaromil.
Tomu soucit naproti tomu dopřán není. Je na něm, jako na nositeli toho, čemu Kundera říká „lyrický postoj“, provedena nelítostná vivisekce. Základním rysem lyrického postoje je věčná nezralost, z níž ale dozrávají důsledky pro lidi, nad nimiž s ní spojená moc převezme vládu. „Lyrika je území, na němž se jakékoli tvrzení stává pravdou,“píše s typickou hyperbolou Kundera a je to zároveň sebeobžaloba.
Nejde tu ovšem o literární žánr „lyriky“, ale o inklinaci „lyriků“pokrýt svým patosem jakýkoli zločin, o kterém vyvolená třída prohlásí, že je revoluční či se děje v zájmu revoluce. Kundera psal román v době, kdy ruské tanky už zase rozdrtily jednu snahu učinit revolučními lyriky nastolenou brutalitu aspoň o trochu lidštější. Možná si za to kladl vinu. V politických vystoupeních (článek Český úděl z prosince 1969 a následná polemika s Václavem Havlem) se mohl ještě opájet iluzemi, v románu se jim ostře a hořce vysmál. V Kunderově „románovém náboženství“má totiž román vždy více pravdy.
Kunderův druhý román Život je jinde byl dopsán v roce 1969. V autorově vlasti, v níž žil už jen pár let, samozřejmě nevyšel, to až letos, zato francouzské vydání v roce 1973 potvrdilo – po úspěchu Žertu – jeho evropskou proslulost.
Pro knihu hlasovali: Zbyněk Černík, Daniel Herman, Karel Hvížďala, Radek Mikuláš, Alena Morávková, Jiří Peňás, Antonín Přidal, Pavel Švanda, Marie Vaculíková a Jiří Zlatuška.